Pořádání odborných konferencí regionálního záběru tu nikdy nemělo na růžích ustláno. A pokud daný projekt není finančně podporován grantem, je tomu tak i v současné době. O to větší uznání si zaslouží sympozium, které v termínu tradiční janopavelské poutě roku 1997 v hostinci U Dražných uprostřed pošumavské Dobrše uspořádala tamější farnost v úzké spolupráci s občanským Sdružením na obnovu Dobrše a z něhož po téměř devíti letech vzešel sborník deseti menších studií.
Po delší době tak byla znovu připomenuta klíčová osobnost česko- a latinskojazyčné barokní literatury, kterou ve třicátých letech objevil nestor české literární barokistiky Josef Vašica a na dlouhá desetiletí z ní vytvaroval náš obraz o konceptuálním kazatelství první poloviny 18. století (významně rozšířen byl až edicemi Milana Kopeckého, Bohumíra Lifky a především Miloše Sládka). Zvláštní pozornost zaslouží fakt, že Vašicou vydaný výbor de Waldtových textů (Boëmici praeconium idiomatis — Chvála českého jazyka, 1938; Chválořeči, 1940) autorsky vzešel od kněze, kazatele, spisovatele a amatérského lékárníka, který po dlouhých třiačtyřicet let působil na naprosté periferii, v zapadlé vesničce se dvěma kostelíky, drobnou tvrzí-zámečkem, výhledem do malebně zvlněné krajiny a sochou Madony, která se místním jevila zázračnou. Kulturologické úvahy nad "periferií" a "centrem", "elitou" a "lidem" tímto průhledem mohou získat překvapivě nasvícené kontury.
Radkem Lungou editovaná publikace nazvaná Ondřej František Jakub de Waldt (1683—1752) a jeho doba obsahuje — vedle stručného de Waldtova životopisu, seznamu jeho tištěných děl a pozoruhodné třicetistránkové obrazové přílohy — deset příspěvků, které odrážejí stav našich barokistických studií nejen v druhé polovině devadesátých let. Sondou do konkrétního textu de Waldtova kázání je příspěvek Milana Davida; interpretačně téměř nepřesahuje to, co badatel nalezl ve "svém" prameni. Nástin lingvistické analýzy de Waldtovy českojazyčné postily podala Alena Jaklová, "objektivního" pohledu se snažila docílit prací s odbornými pojmy a kategoriemi vlastními nikoliv historické realitě, nýbrž dnešní jazykovědě. Letmým náčrtkem literárně-motivické komparace je příspěvek Michaely Horákové. Srovnání zahrnující nejen texty, ale i paralelní životní osudy barokních kněží přinesly příspěvky Marie Ryantové (o jindřichohradeckém proboštu Václavu J. Grotzovi) a již nežijícího Alexandra Sticha (o vodňanském děkanu a později světícím biskupu pražském Antonínu Vokounovi). Jiří Mikulec se zamyslel nad obrazem a předobrazem pobělohorského kněze-misionáře Alberta Chanovského. Jan Royt shrnul základní poznatky o pošumavských poutních místech. Pavla Stuchlá sestavila na základě bohatých archivních studií spolehlivý přehled pobělohorského vývoje církevní správy v Prácheňském kraji. Miloš Sládek barvitě vylíčil peripetie zájmu Josefa Vašici a Jakuba Demla o de Waldta a jeho texty. A Radek Lunga poutavě rekonstruoval příběh závěru de Waldtova života, postavený na pečlivém archivním studiu a schopnosti důmyslné a přitom nanejvýš střízlivé interpretace pramenů.
Tato žánrově-tematická škála charakterizuje situaci, která v bádání o raně novověkých nábožensko-literárních dějinách stále přetrvává. Velice citelně chybí rozvoj latinistických studií (víme poměrně dost o třetině jediné de Waldtovy českojazyčné knihy, ovšem o osmi svazcích jeho textů, které — paradoxně — pro širší srozumitelnost sám přeložil do latiny, téměř nic). Nemáme a patrně dlouho mít nebudeme odborné edice alespoň výborů ze zásadních barokních postil (vedle de Waldta celá řada dalších autorů). Scházejí nám zásadní díla Balbínova či tak podstatný zdroj středoevropské barokní obraznosti, jakým byl Velký život od Martina z Kochemu. Nedostává se poznání vazeb s německým a italským literárním i "životním" prostředím. Hrsti celoživotních badatelských témat bychom mohli vyjmenovávat dál a dál.
Nezbývá než vyjádřit naději, že se alespoň po drobných krůčcích tuto fascinující pevninu podaří objevit, prozkoumat a tvořivě uchopit. Dobršský sborníček k tomu velice sympaticky přispěl.
Radek Lunga (ed.) Ondřej František Jakub de Waldt (1683—1752) a jeho doba, Dobrš 2005, 96 + 30 s.