Velký historik obvykle dokáže čtenáře překvapit. O Františku Šmahelovi a jeho nové knize to platí dvojnásob. Nic na tom nemění okolnost, že ke zpracování atraktivního tématu směřoval již delší čas, jak napovídaly četné studie věnované rituálům a symbolům spoluvytvářejícím pověstný splendor imperii i stati o poslední významné cestě Karla IV. Téma publikace je totiž podstatně širší a neobvyklý způsob jeho uchopení jistě vyvolá diskuse, k jakému žánru odborného spisování dílo, vyznačující se neobvyklou strukturou, vlastně patří.
Rozsáhlý „Prolog“ — navzdory vymezení léty 1377—1378 — začíná ve skutečnosti již narozením nejslavnějšího Lucemburka a pokračuje líčením jeho prvního pobytu ve Francii i spletitých zákrut evropské politiky. Už na konci první kapitoly však zjistíme, že kniha nemá jen jednu hlavní postavu, nýbrž hrdiny dva. Větší prostor než Karlovi IV. poskytl autor záměrně jeho synovci, francouzskénu panovníku Karlovi V., zvanému Moudrý. Životní osudy obou protagonistů poskytují Šmahelovi vhodný rámec, aby v rozmáchle koncipované fresce představil zásadní problémy, které hýbaly soudobou Francií, Svatou říší římskou i Korunou českou. V rychlém sledu se tak před očima střídá panorama stoleté války, povstání Štěpána (Etienna) Marcela i krátká ničivá smršť jacquerie, jež byly náročnou zkouškou politických schopností budoucího francouzského krále, barvité prostředí rozrůstající se Paříže, Prahy i Norimberka a především prostředí panovnických dvorů obou slavných Karlů. Z přímého i nepřímého srovnávání poměrů ve Francii a střední Evropě si pozorný čtenář uchová v paměti výstižný obraz tehdejších česko-francouzských styků. „Prolog“ pak efektně končí v lednu 1378, kdy Karel IV. se synem Václavem stanuli před hradbami Paříže.
Následuje ostrý střih. Kdo očekává podrobnou rekonstrukci pobytu římského císaře v hlavním městě Francie a víceméně utajených politických jednání, může být zklamán. František Šmahel dává na tomto místě přednost řeči stěžejního pramene, obšírné Relaci, začleněné do Velkých kronik Francie. Do novočeštiny text svého času přeložil Jakub Pavel, z jehož přetlumočení Šmahel vychází, aby je na mnoha místech upravil a zpřesnil, což samo o sobě představuje prvořadý badatelský výkon. Odjezdem Karla IV. zpět do Čech se, nahlíženo s časovým odstupem, Relace téměř symbolicky uzavírá. „Epilog“ může jen konstatovat počátek papežského schizmatu, smrt obou uctívaných panovníků i postupný rozklad jejich státnického díla. Marné pokusy o přenesení teologické fakulty ze Sorbonny do Prahy a remešský summit Václava IV. a Karla VI., neúspěšných synů obdivovaných vládců, tvoří tečku za vlastním vyprávěním. Snad každý ví, co bylo potom a co zůstává záměrně nevyřčeno. Sesazení Václava IV. z římského trůnu v létě 1400, ponížení Francie smlouvou v Troyes roku 1420 a přibližně ve stejném čase výbuch husitské revoluce...
Jakkoliv Šmahelův synteticko-analytický výklad imponuje rozhledem i nadhledem, přináší na stránkách „Prologu“ a „Epilogu“ především zasvěcené shrnutí stávajících znalostí problematiky. Samo o sobě by to nebylo málo, autor však navíc odstranil četné omyly, které zatížily česky a německy psanou odbornou produkci zabývající se pozoruhodným tématem. Jeho nejvlastnější vědecký přínos však nepochybně tkví v závěrečné, volně pojaté části publikace, snad až příliš skromně pojmenované „Exkursy, sondy a etudy“. Závěrečný oddíl zahrnuje patnáct vesměs již dříve zveřejněných příspěvků, analyzujících na základě velkého množství pramenů (nejen) francouzské provenience a příslušné vědecké literatury rozmanité aspekty pobytu Karla IV. v lednové Francii roku 1378. Inspirace soudobým kulturněhistorickým a kulturněantropologickým bádáním je tu nepochybná, zvolené metody instruktivní a dosažené poznatky bez nadsázky vynikající. Čtenář má nejen možnost seznámit se s hlavními prameny, ale také odkrýt význam dobových rituálů, ceremoniálů a protokolů, rozpoznat různé typy koní, nahlédnout do pokojů, knihoven, hodovních sálů i záchodů pařížských královských rezidencí a pochopit, jak byla finančně zajištěna návštěva římského císaře i jeho početného doprovodu. Místy je to četba strhující, místy se historik v zájmu dodržení vědecké akribie nevyhnul obšírnějším popisům a enumeracím. Jinak ale sotva mohl postupovat.
Celá kniha prozrazuje, že vznikala z hlubokých Šmahelových zájmů i citů, z okouzlení Francií a zvláště Paříží, z obdivu ke Karlovi IV. i ze snahy uplatnit vnitřní vztah k dějinám umění a propojit interpretaci písemných pramenů s řečí gest i obrazů. V tom spočívá a nadlouho bude spočívat její jedinečnost, opírající se o jednu mimořádnou přednost. Shledávám ji v autorově obdivuhodné prostorové představivosti, která vyniká nejen při rekonstrukci dávno zmizelých či zásadně přebudovaných interiérů i exteriérů francouzských hradů a paláců, ale též v jistotě, s jakou čtenáře provází po pozdně středověké Paříži. Ano, je to téma, k němuž existuje množství literatury. I proto Šmahelův výkon ocení především ten, kdo ví, na jaké nesnáze a překážky naráží kupříkladu výzkum tehdejší Prahy. A ještě na jeden fakt nesmím zapomenout. Autorova letitá záliba v dějinách správy vyústila v zásadní komparaci administrativních systémů francouzského a českého státu, nemyslitelnou bez důvěrného zvládnutí dobové francouzské (a samozřejmě i latinské a české) terminologie. Postmodernou rozpoutaná diskuse, zda jsou dějiny fikcí, konstruktem či konstrukcí, Šmahela, jak se zdá, nevzrušuje. Každou větou dává najevo přesvědčení, že systematická práce s prameny umožňuje hlubší poznání minulosti a v řadě případů i její, byť nutně přibližnou a podmíněnou, rekonstrukci.
Propojení výkladu se sto padesáti převážně barevnými vyobrazeními kladlo vysoké nároky na grafické řešení publikace. Lze jen litovat, že zvolený papír neusnadnil, aby výtvarná složka vždy patřičně vynikla, na což kupříkladu doplatily reprodukce z Přebohatých hodinek vévody z Berry. Není to ale úskalí pouze této knihy, jíž by rozhodně více slušela křída či polokřída. Čtenářova peněženka by však poté nejspíš zaplakala.
Argo, Praha 2006, 400 s., 989 Kč