Barbara Beuysová (nar. 1943) studovala sociologii, historii a filosofii, pracovala jako redaktorka týdeníků Stern a Die Zeit a v současnosti žije jako spisovatelka na volné noze. Její doménou jsou populárněnaučné knihy na nejrůznější témata (kulturní dějiny židovského obyvatelstva v Evropě, biografie básnířky Anette Droste-Hülshoff, kulturněhistorická črta ze středověké Číny atd.). Její práce pochvalně recenzují přední odborníci na daná témata.
Autorčina biografie Hildegardy z Bingenu je populárněhistorickou knihou. Recenzent si musí klást otázku nikoliv po badatelském přínosu práce, nýbrž po tom, do jaké míry zde obraz doby předkládáný laickému čtenáři reflektuje závěry seriózního bádání a do jaké míry se autorce daří kriticky odlišovat vědecké závěry od žurnalistických klišé a vyvarovat se dezinterpretací pocházejících z neznalosti materiálu. Dostojí tato práce těmto požadavkům?
V úvodu knihy zdůrazňuje autorka potřebu pramenné kritiky. Ironicky konstatuje, že Hildegarda „nikdy nenapsala recept na ovocný chlebíček“, distancuje se od výkladů chrlených po desítkách přívrženci nejrůznějších ezoterických myšlenkových proudů, kteří si Hildegardu „přivlastňují“. Varuje před vulgárními aktualizacemi Hildegardina odkazu a vyslovuje nutnost vnímat osobnost vizionářky v historickém kontextu. Neméně důležitý literární kontext Hildegardina díla autorka nezmiňuje patrně proto, že teologicko-katechetické písemnictví 11.—12. století není právě její silnou stránkou. Historická fakta (jako například základní data boje o investituru) či přijatelně znějící hypotézy (demografické změny ve 12. století a jejich vliv na rozvoj měst) lze získat bez potíží ze sekundární literatury. Subtilnější otázky po konkrétních formách intelektuální komunikace v dané době jsou ale natolik živým a diskutovaným předmětem bádání, že pouhá povrchní četba několika reprezentativních monografií zde mnoho nepomůže. I když hrubých omylů se lze i tak vyvarovat: středověká exegeze Písně písní je natolik známá, že Hildegardinu erotickou rétoriku by ani Beyusová neměla charakterizovat jako výraz otevřeného přístupu k sexu bingenské abatyše.
Plaidoyer za odbornou serióznost doplňuje Beuysová několika kousavými invektivami na adresu „tradiční“ historiografie, která prý dosud Hildegardu zanedbává. V každém případě prý historici nemají monopol na Hildegardiny texty. „Její knihy patří všem; každý může po svém vnímat duchovní účinky jejích vizí a obrazů.“ Hle, jak snadno lze smést problém chybějící kompetence! Pozornému čtenáři je nyní jasné, že to, co jej čeká na zbývajících pěti stech stranách, bude mít s vědou a její popularizací pramálo společného. A skutečně je tomu tak: varování před povrchními aktualizacemi padá pod stůl právě tak jako odpor k „přivlastňování si“ Hildegardy. Změny 12. století líčí autorka tak, že téměř slyšíme dunění parních strojů industriální revoluce, soužití židů a křesťanů v německých městech 12. století vyznívá jako politicko- korektní idyla. Výklad o mládí Hildegardy, o němž je známo pramálo, podpírají berly nesmyslných psychologizujících konstrukcí (Hildegardin dar slz má být důsledkem depresí světice nad tím, že je jiná než ostatní) a chimérického dědictví "orální kultury", pod níž si Beuysová představuje mimo jiné večerní hovory rodičů s dětmi o právních inovacích ve prospěch městského obyvatelstva v Římské říši. Pravou katastrofou pak jsou kapitoly, v nichž se autorka pouští do interpretací Hildegardiných textů: křečovité výklady Hildegardina nejznámnějšího díla Scivias mají autorku představit jako ochránkyni ženských práv, rozjímání nad Hildegardinou pověstí světice, připisované její politické "chytrosti", ignorují zcela dobovou roli ženy jako inspirátorky církevních myslitelů, pojímání jednotlivých textů jako záznamů psychického stavu Hildegardina individua mají svůj původ ve zcela falešných představách o roli individua ve středověké společnosti atd.
Chybějící obsahové kvality textu nahrazuje v originále lehký esejistický styl. Českému textu ovšem zcela podráží nohy těžkopádný, až otrocký překlad s hrubými věcnými a gramatickými chybami. Tak či onak: lze číst i takové knihy, ale je nutné mít na paměti, že se nejedná o populárněvědecké přiblížení se určitému problému, nýbrž o komerční žurnalistický text. Veškeré pseudohistorické výklady a úchylné interpretace dobových pramenů jsou podřízené zákonitostem takto vymezeného žánru. Je proto třeba rozloučit se s představou, že se o Hildegardě z Bingenu dozvíme od Beuysové více než obratně maskovaná klišé, svévolná psychologizování a nejapné fabulace, doplněné o hojné citace z pramenů, jejichž obsahu autorka zjevně nerozumí. Ale jak praví: Hildegarda se nabízí jako ideální projekční plocha k zviditelnění tužeb a nadějí moderny. Co je na tom zavrženíhodného? Recenzent odpovídá: Nic. Jenom s Hildegardou z Bingenu, vědeckým výzkumem jejího díla a populárněvědeckým zpřístupněním téhož to nemá nic co do činění.
Prostor, Praha 2006, 400 s., 325 Kč