Soudě dle názorů některých současných českých politiků a publicistů měl by se věhlasný střihový dokument Michaila Romma správně jmenovat Obyčejný komunismus. A stejný název by titíž lidé přiřkli také snímku, který by ukazoval zločinnou podstatu islámského radikalismu. Zdaleka nejen v české politice neztratil černobílý bipolární svět nic ze své působivě prosté a úderné poezie. A je otázkou, nebude-li zrod nového Velkého Nepřítele nakonec více než čímkoli jiným důsledkem právě této svaté nostalgie.
Žijeme totiž v nejistých časech, kdy se leckdo utíká k vyzkoušeným jistotám a snaží se novým věcem dávat stará jména. Občas se to však stejně neobejde bez matoucích překvapení. Tak v anketě o ďábla tisíciletí, uspořádané v roce 1999 deníkem The New York Post, sice zvítězil Adolf Hitler, ale těsně ho následoval prezident Bill Clinton; Stalin, Pol Pot a Mengele byli až za ním. Podvádět národ se stážistkou se prostě nemá.
"To je znamení boží, jsme v obležení. Teroristé zahájili palbu — a my ji opětujeme! (...) Máme těžké časy. Ústava je nemohla předvídat. Byla zničena národní památka. To je útok na naši demokracii. Když máme vést válku proti cizím vetřelcům, jistá občanská práva teď musí ustoupit." Tato nikoli nepovědomá slova pronáší Robert Carlyle v titulní roli kanadského dvoudílného televizního filmu z roku 2003 Hitler: vzestup zla. Jedná se o kancléřovu reakci na úmyslně založený požár Říšského sněmu. Tvůrcům zjevně záleželo na tom, aby divák nepřehlédl, že důvodem, resp. záminkou k nastoupení cesty vedoucí až do pekelných plamenů druhé světové války byla nezbytná opatření proti terorismu. Místo polínka přihoďme oblíbenou poučku filmových teoretiků: Minulé události film rekonstruuje proto, že jimi má co říci aktuálnímu divákovi, a to, jak je rekonstruuje, vypovídá víc o jeho vlastní současnosti než o evokované minulosti neboli historické filmy nám toho prozrazují méně o době, kterou před kamerou inscenují, než o společnosti, ve které a pro kterou vznikly.
Mimochodem, třebaže onen film začíná Hitlerovým dětstvím, o nějaké zlidštění "ďábla tisíciletí" se rozhodně nesnaží. Od první do poslední scény vidíme rtuťovitého skřeta, psychopata bez špetky svědomí, ale zato s nezměrným přesvědčením o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti. Nelze tvrdit, že by z Carlyleova Hitlera sálalo kdovíjaké charizma. Zato z něj cítíme chlad a slizkost. Potom se však musíme ptát, jak by takový odpudivý plaz dokázal učarovat naprosté většině tehdejších Němců.
To, co jsme zde uvedli o historických filmech, platí v podstatě rovněž o snímcích kladených do žánrové škatulky sci-fi. Řada z nich se totiž věnuje ryze současným problémům, jen s tou inovací, že děj se odbývá ve futuristických kulisách. Sci-fi ale také poměrně často vytváří obrazy budoucnosti podle daných historických mustrů, tedy jako paralely, případně jako alternativy.
První trilogie Hvězdných válek, kterou George Lucas natočil už v letech 1977—1983, nás přenesla do "jiné galaxie", kde právě zuřil boj stoupenců zaniklé Republiky s utlačovatelským Impériem, jehož krutovládu zosobňoval "temný pán" Darth Vader. Patřilo k logice striktně dualistického světa, že vojákům oné galaktické říše Zla dokonale padly stylizované stejnokroje hitlerovské armády. V letech 1999—2005 pak Lucas odvyprávěl novou trilogii Hvězdných válek, kterou chronologicky předřadil té staré, aby mohl ukázat mocenský vzestup zla. Na začátku bylo nevinné dítě, předpovězený vyvolený, který jednou nastolí v celé galaxii mír. Leč z dítka vyrůstá nevyrovnaný mladík, který postupně podléhá kouzlu "temné strany", nabízející snadná a rychlá řešení. Ďábelským svůdcem, který v mladém Anakinu Skywalkerovi probudil temné stránky Síly a stvořil tak monstrum jménem Darth Vader, se stává Palpatin. Pod jeho maskou důvěryhodného senátora se ukrývá lstivý intrikán, tajně rozpoutávající galaktické konflikty a hrozby, aby jich dovedně využíval k dalšímu posilování svých pravomocí.
Hvězdné války obsahují celou řadu historických paralel. Lucas se však jejich prostřednictvím vyjadřuje také k současné politice. Zejména do posledního dílu nové trilogie promítl režisér svůj nesouhlas s válkou v Iráku, s černobílým viděním světa. Přitom on sám na něj v původní trilogii také sázel. Souboj Dobra a Zla shledal nicméně už tenkrát nepřirozeným a nudným. Pokusil se ho tedy zdramatizovat psychoanalýzou a z obou hlavních hrdinů udělal Vaderovy potomky. Závěr celé ságy by se pak dal nejspíše shrnout do známého sloganu o padouchovi a hrdinovi z Limonádového Joea. Jenže Hvězdné války nebyly parodií, ale variací na western. A v tomto žánru nelze dopřát zlosynovi, notabene masovému vrahovi, ani posmrtné odpuštění.
Plodem americké snahy o urychlenou redefinici bezpečnostního ohrožení po rozpadu "říše Zla" se v 90. letech stal seznam států-darebáků, zahrnující předně Irák a Jugoslávii (Srbsko). "Nový Hitler", jak se shodně přezdívalo Saddámu Husajnovi i Slobodanu Miloševičovi, skončil za mřížemi. Zásoba staronových obrazů zla se tím ale zdaleka nevyčerpala...
Dnes jsme viděli ďábla! — tak začínal jeden z prvních Bushových proslovů po teroristickém útoku 11. září 2001. Ďábel krátce nato získal konkrétní arabskou podobu a jméno. Týž hrozící ďábel se zjevil na amerických televizních obrazovkách v samotném závěru kampaně prezidentských voleb v roce 2004.
Padouchova a hrdinova genealogie by mohla mít leccos společného, zvláště když válka proti terorismu občas poněkud připomíná westernovou parodii. Rodinné spory by se však už nikdy neměly řešit na veřejnosti.