Že se Edvard Beneš zasloužil o stát, je zákonem této republiky. Nemáme zatím nikterak v praxi vyzkoušeno, co se stane, vzpříčí-li se někdo tomuto zákonu, třeba tvrzením, že se Beneš o stát nezasloužil nebo že mu dokonce škodil. Známá autorská dvojice Jan Kuklík a Jan Němeček se ve své poslední monografii Proti Benešovi! zabývá právě jednou ze skupin takových desperátů, kteří se z dnešního pohledu dostali za hranu zákona — totiž českou a slovenskou opozicí, jež se proti Benešovi a jeho politice vytvořila v Londýně během let druhé světové války. Kuklík s Němečkem vidí několik hlavních osobností či skupin polemizujících s Benešem a jeho koncepcí zahraničního odboje (především s Benešovou teorií kontinuity jeho prezidentské funkce, tvořící základ jeho širší teorie právní a politické kontinuity ČSR i po nacistické okupaci). Štefana Osuského, od roku 1921 vyslance v Paříži a klíčovou osobu naší meziválečné diplomacie, bývalého premiéra Milana Hodžu, generála Lva Prchalu, jenž formoval náš vojenský odboj v Polsku, ale také odpůrce zleva – bývalého předáka sociální demokracie Rudolfa Bechyněho či londýnské komunisty. Zatímco jak Osuského, tak především Hodžu nedávno znovuobjevila historiografi e slovenská (viz životopis S. Michálka nebo hodžovské studie J. Jablonického či P. Lukáče) i naše (předchozí monografi e dvojice Kuklík-Němeček Hodža versus Beneš, Praha 1999), další jména zůstávala dosud v jejich stínu. Právě osvětlení východisek a pozic ostatních postav protibenešovského křídla odboje je největším přínosem studie, ať již jde o agrárnického novináře F. Kahánka, bývalého poslance Národní ligy F. Schwarze, exředitele národní banky J. Malíka nebo slovenského katolického novináře P. Prídavka. Autoři postupují chronologicky a v úvodních čtyřech kapitolách postupují od počátků exilu až do roku 1945. Nevýhodou zvoleného postupu je, že v každé kapitole je postupně probrán názorový vývoj všech hlavních postav během časového výseku (např. 1940–1942), přičemž v další kapitole se sled opakuje (tedy např. Osuský 1943–1944, Hodža 1943–1944 atd.). Tato parcelace poněkud ruší souvislost výkladu a částečně i konzistentní podání dlouhodobějších opozičních koncepcí, byla to však jedna z racionálních možností, jak mnohostranné téma podat. Jinou cestu autoři zvolili ve dvou kapitolách závěrečných. V páté je analyzován vztah polského exilu a české a slovenské opozice v celém válečném období 1939– –1945, včetně zopakování již dříve probrané počáteční polské sázky na Hodžu či Prchalu a také (poněkud nesourodě) včetně polských kontaktů s Karolem Sidorem, slovenským vyslancem ve Vatikánu. Jakkoliv se kniha právem soustřeďuje na konfl iktní česko-slovenskou otázku jako na jednu z hlavních polarizačních os odboje, netvoří tato podkapitola právě souladnou část celku. Jan Němeček v česko-slovensko- polských pasážích ovšem v mnohém doplňuje svou předchozí velkou monografi i (Od spojenectví k roztržce: Vztahy československé a polské exilové reprezentace 1939–1945, Praha 2003). Závěrečná šestá kapitola souhrnně přibližuje vztah britských úřadů k exilové opozici včetně kauzy internace uprchlíků z Francie v létě 1940. Ta postihla především členy Hodžou vytvořené Česko- -Slovenské národní rady, kteří byli Moravcovými zpravodajci Britům vylíčeni jako potenciální spojenci německých agentů. Většina z nich byla v roce 1941 propuštěna, Britové však i nadále museli řešit jednotlivé případy, kdy naše vláda žádala zásah proti kritikům – hostitelé se nechtěli příliš do čs. exilových záležitostí vměšovat, zároveň ovšem upozorňovali, že „není v rozporu s britským právem, když někdo kritizuje vládu, její členy nebo její politiku“. Zajímavé pasáže o soudních sporech J. Malíka, L. Prchaly či Š. Osuského s Benešovým establishmentem v Londýně snad nebudou předzvěstí toho, co by nás mohlo potkat s novým lex Beneš. Kuklík s Němečkem jako vždy svou práci zakládají na precizním studiu archivních fondů – využili nejen spisy uložené doma, ale i archiválie polské, britské či americké. Monografi e je završením řady dílčích studií, které k tématu londýnského exilu dosud publikovali, i pokračováním jejich předchozích knižních syntéz. Historii možná píší vítězové, ale historici nesmějí zapomínat ani na poražené. V tomto případě je zvlášť cenné, že historie poražených oponentů prezidenta Beneše v exilu nebyla zpracována jako průhledná žaloba od profesionálních antibenešovců, tento vyvážený a spravedlivý popis souboje uvnitř exilu přichází od autorů známých racionální obhajobou mnoha prvků Benešovy politiky. Je zajímavé sledovat, které z variant předkládaných Osuským, Hodžou i dalšími (např. decentralizované Československo se čtyřmi zemskými sněmy, odmítnutí teorie jednotného československého národa či koncept středoevropské federace) mohou z dnešního pohledu působit jako legitimní a nikterak šokující řešení (viz samostatné Slovensko), zatímco dřív se za jejich hlásání platilo tvrdou politickou marginalizací a pověstí téměř vlastizrádnou. Kuklík s Němečkem možná nekladou výslovné otázky po hlubším politickém významu těchto opozičních a nenaplněných variant či jejich místě v naší politické tradici. Toto tázání je však stále přítomno za textem, a je tak ponecháno na čtenářích, stejně jako možné odpovědi. Pozoruhodná a cenná studie k přemítání o alternativních vizích naší nedávné minulosti inspirativně vyzývá.
Karolinum, Praha 2004, 488 s., 460 Kč