Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Triumf Karla IV.

Aktuální číslo

Čech, nebo Němec?

Čech, nebo Němec?

Spor o národní příslušnost Otce vlasti
Pavel Soukup

Za mlhy, která přešla v hustý déšť, vydal se 29. listopadu 1878, v den pětistého výročí úmrtí Karla IV., slavnostní průvod od katedrály sv. Víta na Pražském hradě ke Karlovu mostu.

Zástupci města Prahy, univerzity, četných spolků i okolních obcí prošli za doprovodu granátníků pod girlandovou výzdobou dnešní Nerudovy a Mostecké ulice, překročili Vltavu a zastavili se u Karlovy sochy na staroměstské straně řeky. Po krátkém vystoupení pěveckého sboru Hlahol bylo přistoupeno ke kladení věnců. Největší pozornost vzbudily patrně nápisy na stuhách věnců darovaných českým a německým studentstvem. Zatímco věnec Akademického čtenářského spolku nesl nápis Zakladateli české university, Akademische Rede-und Lesehalle opatřila svůj věnec stuhou v germánských barvách s věnováním Dem Gründer der ersten deutschen Universität – zakladateli první německé univerzity. Nálada v Praze byla slavnostní, ale i napjatá. Již večer po slavnosti rozháněla policie srocený hlouček, který se dal na ulici do zpěvu písně Hej, Slované. Následujícího dne se u pomníku Karla IV. srotily asi tři stovky studentů, vracejících se z přednášky spisovatele Františka Dvorského pořádané Uměleckou besedou na Žofíně, aby provolali milovanému císaři slávu. Po policejním zásahu skončilo osm z nich ve vazbě. Jak ironicky poznamenal staročeský list Pokrok, setkali se tam vlastenečtí studenti se svými německými kolegy, kteří byli policií zajištěni, když vrávorali z knejpy v stavu nepříčetném.

NĚMECKÝ PROTIÚDER Karlovské jubileum roku 1878 bylo provázeno neobyčejně čilou publicistickou kampaní a nepřebernou snůškou veřejných slavností a shromáždění. Zatímco kulaté výročí nejvýznamnějších Karlových zakladatelských aktů z roku 1348 vyznělo vzhledem k březnové revoluci poněkud naprázdno, o třicet let později si vlastenci nenechali důvod k oslavě ujít. Spolkový život konstituční éry byl živnou půdou takovýchto akcí, zvláště když historická argumentace vstupovala i do aktuálních politických bojů. Karel IV. se stal počátkem adventu 1878 národním majetkem a v odlesku slávy Otce vlasti se snažil blýsknout kdekdo. Mnohem pozoruhodnější ale je, že se o Karlovu osobnost začali živě zajímat i domácí Němci. Samozřejmost, s jakou národnostně čeští publicisté a řečníci označovali císaře nejen za dobrodince vlasti, ale za pravého Slovana, vyprovokovala Němce k protiúderu. A nešlo jen o slovní půtky pokleslých žurnalistů. Na stránkách odborného tisku se rozhořel vážně míněný spor profesionálně školených historiků o národnost Karla IV. Pochopit tuto zvláštní polemiku lze jen na pozadí dobové atmosféry, v níž připomínky historických výročí přerůstaly v národní manifestace. Vládní Pražský denník přinesl již 24. listopadu fejeton, který hodlal Karla vyrvat českým národovcům tvrzením, že pro národnost českou udělal zrovna tak málo jako německý otec jeho Jan Lucemburský. Staročeský Pokrok reagoval polemickým článkem, který podle Pražského denníku dělal by sice všecku čest některému žabohlavému tvoru, ale ne člověku, který chce o sobě vzbuditi domnění, že četl někdy také kus dějin českých. I tyto malebné slovní přestřelky ukazují, jak módním artiklem se Karel IV. ze dne na den stal. Je zřejmé, že historikové tu měli šanci nabídnout téma, po němž veřejnost prahla. Všechny časopisy přinesly úvodníky o velikém vladaři a osvědčení skladatelé slavnostních proslovů sáhli až ke dnu svých stylistických pokladnic. Mezi autory, kteří Karlovi složili poklonu v řeči vázané, byla i Eliška Krásnohorská. Výročím se inspirovala nejen činnost umělecká, ale i osvětová. Praha byla během dvou týdnů svědkem série přednášek věnovaných nejrůznějším aspektům Karlovy vlády. Ve spolku právníků Všehrd hovořil Bohuš Rieger o Karlově významu v českých právních dějinách, stejné téma pojednal na dvou po sobě následujících schůzích Právnické jednoty Jaromír Čelakovský. Akademický čtenářský spolek dal na své slavnosti slovo filozofu Josefu Durdíkovi, jenž se soustředil na univerzitní problematiku, zatímco na řádné schůzi Spolku učitelek zazněla přednáška o Karlovi se zřetelem ku školství. Archivář Josef Emler pohovořil na schůzi Matice české o právě vydané edici Spisů Karla IV., připravené pro Památky staré literatury české.

TURNÉ JOSEFA KALOUSKA Literární dílo vzdělaného panovníka nebylo jediným titulem, který k jubileu vyšel. Jako zvláště plodní se ukázali katoličtí osvětoví pracovníci. Jezuita Jan Křtitel Votka vydal kromě obsáhlé knihy Císař Karel IV. otec vlasti, v nímž věnoval zvláštní pozornost Karlově zbožnosti a úctě ke svatým, ještě „svižný“ spisek Proč císař Karel IV. otcem vlasti sluje. Slavnému výročí připsal své úvahy Jan Evangelista Kořínek, na malé čtenáře myslelo Dědictví maličkých pod ochranou sv. Karla Boromejského knížkou Vácslava Rattaye. Nad všemi těmito nevelmi zdařilými a často i málo vkusnými kompilacemi ční dílo Josefa Kalouska Karel IV. Otec vlasti. Kniha, ač zamýšlená jako popularizace, byla postavena na studiu pramenů a přinášela více než jen čtivé vypsání Karlovy vlády. Kalousek vytěžil osmý svazek Regest imperii, který vyšel péčí innsbruckého historika Alfonse Hubera jen o rok dříve, a mohl tak ve svém líčení použít dosud neznámý listinný materiál. Knihu Kalousek věnoval pražské městské radě, která jako pokračovatelka Karlova díla právě otevírala nový most přes Vltavu (dnešní Palackého most). Nejen tím se zapojil do mohutného proudu oslav. Jeho program připomínal přednáškové turné. Nejprve hovořil v Královské české společnosti nauk, pak v jeden den v Českém klubu a Malostranské besedě a nakonec také v klubu Historickém. S oblibou předestíral názory dějepisců na Karla a s uspokojením konstatoval, že i německé bádání o něm začíná soudit příznivěji a spravedlivě oceňuje jeho přínos pro Čechy i pro Říši. Sám Kalousek však šel ještě dál, když psal i mluvil o Karlově lásce k českému jazyku a o jeho ryzím českém národním cítění. To byla slova, jaká chtěli účastníci vlasteneckých sešlostí slyšet. Pravdu měl tehdy hojně citovaný Palacký, který o Karlovi napsal, že při hlaholu jmena jeho rozčilí se každé srdce české. Rozčílili se však také čeští Němci. Kalousek si správně povšiml, že němečtí dějepisci se pomalu vzdávají schematických odsudků Karla IV. jako „otčíma Říše“ a „popského krále“. Bylo asi zásluhou univerzitního profesora Konstantina Höflera, velkého Karlova ctitele, že si k tomuto panovníkovi našli kladný vztah i českoněmečtí historikové. Názorová východiska však byla zcela odlišná od těch českých. Karlova velikost pro Němce spočívala především v tom, že byl zároveň českým králem i německým císařem, a jeho slavné činy včetně založení první německé univerzity podle nich zaštiťoval německý císařský diadém. Takto psal o Karlovi i českoněmecký historik Gottlieb Biermann ve své knížce pro mládež, která vyšla ve Vídni roku 1878.

LOSERTH VERSUS KALOUSEK Podobně se ke Karlovi postavil i pražský Spolek pro dějiny Němců v Čechách. Dne 29. listopadu přednášel o Karlu IV. vzletnými a nadšenými slovy Emil Werunsky, soukromý docent, který se měl za čtyři roky stát Höflerovým nástupcem na pražské univerzitě. Německá přednáška ale zůstala ojedinělou, vlna slavností a přednášek z české strany odsunula Němce na druhou kolej. Přední organizátor a vůdčí duch německého historického spolku Ludwig Schlesinger to tak ovšem nehodlal nechat. Již 8. prosince psal nejpilnějšímu autorovi spolkového časopisu, profesoru historie v bukovinských Černovicích Johannu Loserthovi: Mohl byste mi příležitostně napsat malé učené pojednání na téma mateřská řeč Karla IV.? Češi si v těchto dnech Karla úplně anektovali pro sebe na základě některých listin, kde sebe nazývá Slovanem a slovanskou řeč rodným jazykem atd. V našem Spolku se proti tomu zvedl protest a Werunsky držel přednášku, která ale minula jádro věci. Zda se přednáška skutečně minula účinkem, nevíme. Werunsky měl v té době za sebou již dvě knihy o italské politice Karla IV. a chystal soustavné zpracování jeho vlády. To se nakonec stalo jeho celoživotním dílem a faktografickou základnou pro další bádání a jeho chronologický záběr se podařilo rozšířit až zcela nedávno. Werunského podání nicméně nevyniká svěžestí, jakou Schlesinger aktuálně potřeboval. Naproti tomu Loserth se rád pustil do polemiky. Schlesinger mu v lednu 1879 poslal Kalouskovu knihu a počátkem února obdržel stať O národnosti Karla IV., která následně vyšla ve spolkovém časopise Mitteilungen. Schlesinger si od článku sliboval, že v Čechách vyvolá senzaci. Loserth se skutečně vynasnažil vzít českému národnímu nadšení vítr z plachet. Proti Kalouskovu tvrzení, že Karel IV. byl upřímným Čechem, snesl podivuhodné množství argumentů. Dokazoval, že prostředí pražského královského dvora bylo německé už od doby posledních Přemyslovců a že Karlovi se dostalo německé výchovy a vzdělání. Bagatelizoval všechny činy, které nejen Kalousek s oblibou uváděl jako příklad císařovy lásky k českému jazyku, nebo je vysvětloval politickým zájmem. Pakliže některé Loserthovy vývody vhodně korigovaly bezmezné české nadšení pro Karlovu osobu a nepostrádaly rozumné jádro, jiné zase hnaly celou záležitost do opačného extrému. Zcela vedle pak autor šlápl v případě svého korunního svědka, jenž měl doložit císařovu německou mateřštinu – slezského letopisce z 15. století Ludolfa Zaháňského. Kronika, na jejímž vydání Loserth pracoval, sice zmiňovala, kolika řečmi Karel hovořil, avšak o tom, která národnost mu byla bližší, nemohla mít dostatečné informace. Kalousek dostál úloze strážce odkazu Palackého a zvedl hozenou rukavici. Jako svou tribunu tentokrát zvolil staročeský německy psaný list Politik, kde jeho polemika vyšla na pokračování počátkem dubna 1879, aby ji pak vydal také samostatně. Pokusil se vyvrátit Loserthovy argumenty jeden po druhém a poslední zdrcující úder své příkré odpovědi napřel proti Ludolfu Zaháňskému. Celá mistrně a se štiplavou ironií napsaná polemika vrcholí poukazem na Loserthův chybný překlad Ludolfova textu. Za důkaz pro užívání češtiny v Karlově domácnosti přitom Kalousek považoval údajné šperky císařovny Alžběty se staročeskými nápisy, pramen stejně chabé vypovídací hodnoty, jako je Ludolfův letopis. Na samý závěr pak Kalousek sklouzl do nepříjemně osobní roviny: Loserthovým skrytým záměrem podle něj bylo zalíbit se polemikou pražským Němcům a zvýšit tak své šance na získání místa na zdejší univerzitě. Na okraj lze poznamenat, že o totéž místo usiloval i Kalousek sám.

KOSMOPOLITNÍ KAREL IV. Snažit se rozhodnout, kdo měl v tomto podivuhodném sporu „pravdu“, je marné stejně jako zbytečné. Dnešnímu pohledu na pojem národa ve středověku je samotná otázka ohledně národnosti Karla IV. zcela cizí. Karel stál nad národnostmi své doby jak vzhledem ke svému původu, tak i vychování, postavení a významu. První krok k tomuto modernímu pojetí učinil ostatně již nedlouho po vášnivém sporu Kalouska s Loserthem Emil Werunsky. K prvnímu dílu svých Dějin císaře Karla IV. a jeho doby z roku 1880 připojil Werunsky exkurz o jazykových znalostech Karla IV., napsaný prý již předtím, než došlo ke zmíněné polemice. Problematiku řeší zcela věcně, nedává přednost ani němčině, ani češtině a vyzdvihuje kosmopolitní ražení Karlovy bytosti. Své znesvářené kolegy označuje za příliš unáhlené v úsudku a soudí, že dějepisectví má koneckonců důležitější úkol, totiž poznat Karlovu individualitu, ne jeho národnost. Takový hlas byl ale v Čechách roku 1878 osamocený. Právě národnostní otázky hrály tehdy prim. Karlovo výročí padlo na úrodnou půdu. Každý si vzal z Otce vlasti své, Češi i Němci, katolíci, právníci i učitelky.

LITERATURA: J. Kalousek, Karel IV. Otec vlasti, Praha 1878; J. Loserth, „Ueber die Nationalität Karl´s IV.“, MVGDB 17, 1879, s. 219–305; J. Kalousek, Ueber die Nationalität Karl´s IV., Prag 1879 (otisk z Politik 1.–4. 4. 1879); O. Josek, Život a dílo Josefa Kalouska, Praha 1922; B. Frey, Pater Bohemiae – vitricus imperii. Böhmens Vater, Stiefvater des Reichs. Karl IV. in der Geschichtsschreibung, Bern – Frankfurt am Main – Las Vegas 1978.

Pavel SOUKUP (nar. 1976) působí v Centru medievistických studií AV ČR v Praze. Zabývá se kulturou vrcholného a pozdního středověku a dějinami dějepisectví.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz