Stává se dobrým zvykem, že překlady "knih, o kterých se hovoří" v New Yorku či Paříži, se neobjevují v češtině po desítkách let, ale po několika měsících od vydání originálu. Jako esej Budoucnost svobody novináře Fareeda Zakarii. Knihu předchází pověst jednoho z nejzajímavějších přípěvků k americké debatě o stavu světa po útoku al-Kaidy na USA. Český čtenář se může přesvědčit o tom, že proslulost si touto knihou Zakaria získal plným právem. Právem autora, který vnáší do uvadající diskuse neotřelé názory. Ne že by je všechny sám vymyslel. O tom, že svoboda a demokracie nejsou vzájemně zaměnitelné pojmy, ví většina studentů politologie i myslících čtenářů novin. Ale Zakaria vzal tyto dva pojmy za východisko k eseji, v němž domýšlí do důsledků napětí, které mezi nimi vládne, a kritizuje demokracii ve jménu svobody a prosperity. Kniha má dvě roviny. První analyzuje potíže s demokracií ve státech třetího světa, druhá důsledky demokratizace všech sfér života ve Spojených státech. Půvab knihy i její ohlas souvisí s nepřehlédnutelnou skutečností, že Zakaria proti demokracii nic nemá, nevede proti ní útok s myšlenkou na změnu politického systému. Jenže nemluví tolik o pohnutkách a ideálních cílech jako o reálných výsledcích. Fakt, že se někde uskutečnily svobodné volby, u něho poněkud bledne při zjištění, že to automaticky neznamená začátek blahobytu v zemi a ochrany práv a svobod občanů. Demokracie není vstupní branou k prosperitě a svobodě, na světě to chodí většinou naopak, dokazuje ve své knize Zakaria, demokratický systém se prosazuje a udržuje tam, kde se už společnost předtím nějak dobrala relativního bohatství a vlády práva, k nimž častokrát v minulosti dovedl různé země autoritářský režim. Při popisu reformních pokusů Ruska a Číny, stručně řečeno, pokládá v dlouhodobém horizontu za nadějnější čínskou cestu (důraz na hospodářský růst) před ruskou. Zakaria přitom nevěří na předurčenost kulturou a dlouhé pasáže knihy věnuje polemice s názorem, že islám nebo arabské tradice se vylučují s demokracií. Tu podle něho vylučují bída, zaostalost, nefunkčnost státní byrokracie a bezpráví. Zakaria pochybuje o tom, že zvolený co největším počtem voličů vždy a všude znamená nejlépe vybraný a nejodpovědnější. Vrší příklady, v nichž platí opak. Vyzdvihuje roli institucí jako centrální banka, nevolených, ale respektovaných. Odkazuje na statistiky, které ukazují, že Američané dnes nejvíce důvěřují těm institucím, jejichž obsazení ve volbách sami nevybírali. Část Zakariovy argumentace připomene českému čtenáři hlasy ODS o přednostech „standardních řešení“ (když brání zastupitelskou demokracii před příznivci referend), jindy ho stejné východisko přivede k nepřímé polemice s ní (třeba v chvále EU, neboť svěření rozsáhlých hospodářských a právních kompetencí mezivládní komisi pokládá za velmi šťastný nápad). Představa nevoleného experta-technokrata, tolikrát karikovaného v politické publicistice, ho zjevně straší méně než příklady volených reprezentantů, posuzujících každé řešení především podle jeho dopadů na budoucí volební kampaň. Druhá část knihy popisuje důsledky demokratizace všeho, co se vůbec demokratizovat dalo, pro americkou společnost. Zakariova bilance je zde dosti pochmurná. Vůbec se nestará o přezkoumání, zda by se na popisovaném vývoji nenašly také nějaké dobré stránky. Jeho výklady celkem nepůsobí dojmem, by patřil k omezeným konzervativcům, kteří soudí, že pojem pokroku by se měl vyškrtnou ze slovníku jako socialistická propaganda, snad se tedy popisem kladných stránek společenských proměn západních společností během 20. století jen nechtěl zdržovat. S demokratizací politiky, vlastnictví i vkusu dává do souvislosti samé nehody. Zdůrazňuje zejména rozpad neformálních pravidel, jimiž se dříve řídily elitní profese – novináři zařazovali „neprodejné“, ale závažné zprávy, právníci zdarma rozmlouvali svým klientům chození po soudech. Zakaria od veřejně činných osob a vůbec od elit podle staré republikánské tradice požaduje „vůdcovství“ a posmívá se těm, kteří konají, mluví nebo píší podle toho, co považují za nejpřijatelnější pro široké publikum. Na autorově místě bych byl ale opatrnější při citování vzpomínek starých pánů o tom, jak za jejich mládí byl svět spořádanější, politici moudřejší a knihy hodnotnější. Je sice nesporné, že třeba v oblasti médií mnoho titulů, které mívaly výbornou úroveň, ji léty ztratilo, ale proč přehlížet skutečnost, že mezitím mnoho dobrých věcí zase vzniklo? Zůstat u tvrzení, že Zakaria ve výkladech jednostranně vyzdvihuje to, co se mu hodí do linie výkladu, by ale znamenalo minout se s žánrem knihy i s jejím posláním. Celé jeho dokazovaní totiž směřuje k hlasitému vyslovení důležité věci – demokratizace není přímou linkou do ráje. Mlčením nelze přejít nedbalé korektury českého překladu, kniha je bohužel plná překlepů.
Přeložil Jaroslav Veis, Academia, Praha 2004, 349 s., 195 Kč