Monumentální dvojice Herkulů-atlantů i úchvatné reliéfy ztvárňující témata z herkulovské mytologie z hlavního průčelí Clam-Gallasova paláce v Praze na Starém Městě představují jedny z mála exteriérových děl Matyáše Bernarda Brauna, která v Praze najdeme ještě na původním místě. A nejen to, obsahují také jednu z nejautentičtějších výpovědí o charakteru Braunova sochařského projevu, kterou vůbec máme. Spolupráce s vídeňským dvorním architektem byla pro mladého talentovaného sochaře výjimečnou příležitostí posílit vlastní prestiž. A tak se můžeme domnívat, že jeho autorský podíl na vzniku této sochařské výzdoby je výrazně vyšší než u jiných děl vznikajících ve stejné době v jeho dílně. Výstižně to dokumentují zejména skicovitě podané reliéfy v soklové části portálů Clam-Gallasova paláce, které vznikly dokonce alla prima, tedy bez přípravného modelu.
Dalo by se tudíž předpokládat, že právě probíhající celková rekonstrukce Clam-Gallasova paláce iniciovaná a financovaná Magistrátem hlavního města Prahy bude na tato nenahraditelná díla barokního sochařství klást obzvláštní zřetel. Nejen odborníky na restaurování historických soch proto překvapí, že zmínění atlanti, reliéfy a celé portálové osy byly zatřeny hustou šedou barvou. Nejde o nějakou poloprůsvitnou lazuru, nátěr byl totiž proveden ve dvou až třech vrstvách, což znamená, že je plně krycí a na mnoha místech doslova zalévá původní modelaci i dochovaný kamenosochařský rukopis. Mimoto se nátěr zdá být mechanicky dosti odolný. Rozhodně můžeme říct, že velmi dobře přilnul k povrchu kamene, a proto si myslím, že je jen těžko plně odstranitelný bez podstatného poškození povrchu soch a reliéfů.
Zarážející na tom všem je, že rozhodnutí přetřít tato kamenosochařská díla Matyáše Bernarda Brauna krycím nátěrem nevzniklo pod tlakem investora. Dospěli k němu sami památkáři působící na pražském pracovišti Národního památkového ústavu, u nichž by člověk předpokládal nejen vysokou míru odborných znalostí, ale i schopnost poznatky různého původu efektivně propojovat. Přitom předchozí restaurování těchto soch a reliéfů, které proběhlo téměř před čtvrt stoletím, k tomuto dílu přistoupilo naprosto odlišným způsobem. A to i proto, aby zbytečnými zásahy nepoškodilo autenticitu díla a aby se žádný z provedených restaurátorských postupů nemohl v budoucnosti stát příčinou jeho destrukce.
Domnívám se, že nanesení krycího šedého nátěru představuje naprosto neobhajitelný a devastující zásah do umělecké, ale i historické hodnoty tohoto díla. Podle mého soudu a mých dosavadních zkušeností bohužel nutně povede k nevratnému poškození těchto děl.
V rámci průzkumu, který předcházel zmíněnému poslednímu komplexnímu restaurování Braunových soch a reliéfů, realizovanému na sklonku devadesátých let 20. století, byly mimo jiné odebrány a vyhodnoceny vzorky dochovaných pozůstatků starších povrchových úprav. Žádný z analyzovaných vzorků neukazoval, že by sochy či reliéfy měly být šedé. V hloubkách modelace sochařských děl byly naopak nalezeny pozůstatky fermeží pojených povrchových úprav, které jasně vypovídaly o tom, že sochy měly působit, jako by byly vysekány z bělostného mramoru. Stávající šedý nátěr je tedy jednoznačně v rozporu s výsledky uvedeného průzkumu.
Ovšem nejen barevnost, ale ani způsob provedení nátěru nemá nic společného s tím, jak kdysi barokní sochy a reliéfy vypadaly. Povrchové úpravy, které na ně byly nanášeny, obvykle napodobovaly vzhled ušlechtilejších, u nás obtížně dostupných materiálů, a to takovým způsobem, že vzniklá optická iluze byla v podstatě k nerozeznání od napodobovaného, jako je tomu například v případě umělých mramorů. Zvolený materiál, technologie, barevnost ani samotné provedení stávajícího nátěru žádnou takovou iluzi nevyvolávají. Aplikaci šedého nátěru proto rozhodně nelze považovat za pokus o rehabilitaci původního vzhledu památky.
Z hlediska uměleckého hodnoty těchto děl považuji za problematické také to, že přes nátěr nelze rozlišit originální části od novodobých doplňků, což mimo jiné umožňoval přístup, který zvolili restaurátoři, technolog a zástupci památkové péče, jež se společně podíleli na koncepci předchozího restaurování těchto děl. Nyní při pohledu na sochy vlastně nemáme ani jistotu, že se pod nátěrem nacházejí ještě nějaké původní prvky, a ne pouze jejich kopie, například ve formě výdusků z umělého kamene.
Nátěr byl navíc paradoxně nanesen i přes ty části, které byly při předchozím restaurování záměrně ponechány bez doplnění, a to proto, aby nedošlo k nevhodné deformaci jejich původního modelačního řešení. Tento pietní způsob prezentace originálu je však s aplikací krycího nátěru naprosto neslučitelný. Necelistvost tvaru se stává nesrozumitelnou a poškození vzniklá časem na sebe strhávají pozornost na úkor dochovaných originálních částí díla.
Nanesení krycího nátěru nelze v tomto případě přijmout ani jako odvážný pokus narušit zažitý způsob prezentace kamenosochařských děl na českém území. Ten byl totiž kdysi konstituován tak, aby dochovaná kamenosochařská díla lépe ochránil pro budoucnost. Aby napříště už nebyla vystavována opakovanému odstraňování degradovaných pozůstatků předchozích nátěrů, při kterém docházelo k poškozování zejména povrchových vrstev díla, jež jsou ovšem klíčovými z hlediska jeho výtvarného řešení. Stávající úprava tak doslova smazává víc než sto let předchozí historie památky, která se však do její podoby vepsala nejen tím, že byly sejmuty někdejší povrchové úpravy kamene.
Současné rozhodnutí opatřit Braunova díla krycím nátěrem považuji za velmi neuvážené také proto, že lze bohužel očekávat, že se v budoucnu stane příčinou jejich destrukce. Už nyní je zřejmé, že šedá barva do značné míry uzavřela povrch kamene, protože se na natřených místech objevují mapy vypovídající o koncentraci roztoků solí. Postupně tak bude docházet k degradaci kamene, přičemž charakter nátěru zároveň znemožní včas zachytit signály těchto poruch, ať už v podobě trhlin, povrchové či hloubkové koroze pískovce, odlučování modelačních doplňků a podobně. Vzniklé defekty se tak projeví teprve ve chvíli, kdy budou jejich důsledky v podstatě nevratné. Sochy i reliéfy jsou totiž z pohledu aktuální kondice samotného kamene, z něhož byly kdysi vysekány, ve velmi špatném stavu. Hloubkové narušení struktury pískovce, mechanická poškození, některé nešťastné úpravy a opravy provedené v průběhu 19. i 20. století, jako bylo snímání nátěrů pomocí louhových zábalů nebo instalace korodujících čepů, ale i značné statické namáhání, které poškozuje zvláště figury atlantů, dovedly materiál těchto sochařských děl na hranici životnosti. Nakládání s takto nesmírně křehkými díly vyžaduje značnou obezřetnost.
Braunovy reliéfy a atlanti již nějakou dobu volali po restaurování, téměř čtvrt století je pro těžce poškozené sochařské dílo z období baroka příliš dlouhá doba. Namísto citlivého a uvážlivého restaurování se však podle mého soudu stali nedobrovolnými účastníky experimentu, při kterém bohužel pokusnému objektu hrozí těžké zmrzačení, a dokonce i smrt.