Rozvojová politika je jedním z vývozních artiklů Čínské lidové republiky. Například některé rozvojové země Afriky by si rády osvojily čínskou metodu rychlé modernizace. Na příkladu tibetských oblastí na západě území dnešní Číny však lze sledovat, jak tento postup vypadá v praxi a jaký má vliv na místní obyvatele a krajinu.
Pod tlakem velké ekonomické a sociální nerovnosti mezi čínským východem a zbytkem země, kterou způsobil cílený ekonomický rozvoj východního pobřeží v osmdesátých a devadesátých letech 20. století, v neposlední řadě také s pomocí zahraničních investic, odstartovala na přelomu tisíciletí Čína tzv. politickou strategii „Velkého otevírání západu“. Oficiálním záměrem této strategie bylo zlepšit životní úroveň obyvatel západní Číny, které státní rétorika oficiálně označovala jako „zaostalé“. Cílem tohoto obrovského projektu zaměřujícího se na více než 70% rozlohy Čínské lidové republiky (ČLR) však nebyl jen komfort tamních obyvatel, ale v první řadě i ekonomický přínos na státní úrovni, a také kontrola tohoto obrovského a (co se západních periferií týče) odlehlého území. Ačkoli současné hranice země byly víceméně vytyčeny již za vlády poslední císařské dynastie Qing, do konce 20. století bylo na mnoha místech tibetské náhorní plošiny či v pralesních oblastech čínského jihozápadu těžké rozeznat jejich včlenění do správního sytému ČLR. V mnohých z těchto regionů, obývaných převážně nehanskými etnickými skupinami, se způsob života podobal situaci v roce 1949, kdy Komunistická strana Číny převzala moc. Nejinak tomu bylo v tibetských venkovských oblastech obývaných pastevci nebo zemědělci.
Od nástupu komunistické strany k moci prošla Čína několika obdobími tzv. reforem, mezi které patřilo například přerozdělování půdy nebo zavádění lidových komun. Tyto „reformy“ sice měly dopad i na hospodaření Tibeťanů, ale ne na zdroj jejich obživy, jímž zůstávalo zemědělství a pastevectví. […]
V první fázi nastalo rozsáhlé budování infrastruktury, protože ve venkovských oblastech západní a někdy i střední Číny chyběly silnice, rozvod elektrického proudu nebo pokrytí telekomunikačním signálem. Výstavba silnic, dálnic, nových letišť a elektrického vedení, stejně jako rychle se rozrůstající městská výstavba během několika let zásadně změnily vzhled tibetské krajiny. Tento rozvoj propojil obyvatele venkova s městskou infrastrukturou, zjednodušil cestování a zpřístupnil služby. Současně však také umožnil státu přístup do oblastí s ložisky nerostných surovin, které teď bylo možno vytěžit a dopravit do průmyslových center východní Číny.
Propojení čínského západu se sítěmi ve zbytku Číny mělo i další výhodu, a to lepší dohled ze strany státních kontrolních orgánů. Tibetské oblasti patří dlouhodobě k problematickým regionům a ani po více než sedmdesáti letech se velká část obyvatelstva neztotožňuje s čínským státem. Přístup do dříve odlehlých částí Tibetské náhorní plošiny tak značně zjednodušuje kontrolu obyvatelstva a umožnuje když ne absolutní prevenci případných náznaků nespokojenosti s čínským režimem, tak přinejmenším jejich rychlé potlačení. […]
K přesídlování a sestěhovávání pastevců nejen v tibetských oblastech dochází ve větším měřítku průběžně od roku 2003. Oficiálním odůvodněním je snaha ulevit ekosystému travnatých plání přetíženému vypásáním a zároveň zlepšit ekonomickou situaci pasteveckých domácností. V oblastech postižených silnou erozí bylo toto opatření zpočátku skutečně možností, jak získat přístup k pracovnímu trhu a jiným zdrojům obživy. Později, především od roku 2009, kdy přesídlování začalo cílit na všechny pastevce, nejen na ty chudé, kterým malé stádo nezajišťovalo dostatek příjmů, se tento postup stal převážně politickým opatřením, reagujícím na tibetské nepokoje v olympijském roce 2008.
V čínských statistikách se však i nadále přesídlování označovalo jako součást rozvojového plánu za účelem sociálně-ekonomického vzestupu tibetského venkova. S premisou, že rodina žijící ve stabilním domě na sídlišti je na tom z hlediska „rozvoje“ lépe než rodina živící se pastevectvím a několikrát ročně měnící svou základnu, byli přesídlení pastevci kvantitativně vyhodnocováni jako „civilizovanější“ lidé. Stejně tak bylo možno počet metrů čtverečních zastavěných novými vesničkami pro pastevce udávat jako rozlohu, která prošla fází rozvoje. To vše bez ohledu na to, že nové vesničky jsou nejčastěji budovány uprostřed plání nebo na periferiích malých administrativních center, která nedisponují potřebnými pracovními možnostmi, jednotlivé domky mnohdy získají přívod vody a elektrického proudu až po několika letech, spojují je nezpevněné komunikace a často nedisponují ani veřejnými záchody, natož aby byla koupelna v každém domě. […]
Ohromující rozvoj západní Číny v posledních dvou desetiletích je tak především statistickou položkou. Skutečná situace bohužel vypadá jinak. Ze strany Tibeťanů, nebo alespoň z pohledu samotných pastevců byla tato modernizační opatření vnímána pozitivně. Avšak jen do doby, než si uvědomili, že nejsou na nový život „moderního“ člověka vybaveni a bez stád zůstanou z větší části závislí na podpoře státu. Tibetští intelektuálové se na reformu tibetského venkova dívali z méně materiálního hlediska. Pastevci se stali jedním z posledních symbolů tradiční tibetské společnosti. Jejich mizení tak začalo být vnímáno jako ohrožení tibetské identity. Ekonomická závislost na státu a oslabení společné tibetské identity je však v souladu se snahou současného čínského režimu o získání nového „čínského“ člověka.