S fenoménem „kozáctví“ se česká společnost setkává obvykle v rovině přenesených významů, ať už v podobě oblíbeného „křížovkářského“ atamana coby kozáckého náčelníka na šest, ikonického tance v podřepu či ve spojitosti s kozačkami, jež kdysi neodkazovaly k dnešní standardní zimní výbavě dámských botníků, ale k vysoké vojenské obuvi, nošené mimo jiné právě i kozáckými bojovníky ve východní Evropě. Jsou-li kozáci nicméně nějakým způsobem spojováni se společenskou realitou, přichází mnohdy ke slovu jejich stereotypní obraz jako konzervativní součásti moderního Ruska, jež díky své mentalitě dbá na historické tradice včetně extravagantně působícího odění a uvažuje v kategoriích imperiální velikosti a věrnosti „baťušku carovi“. Podobné stereotypy spojující kozáctví striktně s ideou ruského impéria však bohužel přehlížejí podstatný fakt, že svébytný kozácký způsob života nezačal historicky v moskevském Rusku, nýbrž v Polsko-litevské unii coby jeho tehdejší hlavní geopolitické konkurenci.
S touto skutečností se navíc pojí i zjištění, že historický příběh kozáků zahrnuje – kromě oné dominantní vyprávěcí linky dychtivých válečníků, jimž jsou spolu s neodmyslitelnými dlouhými kníry a kšticí v copu dány do vínku především brilantní jezdecké umění a šerm šavlí –, i poněkud upozaděné osudy pozoruhodných myslitelů a zdatných diplomatů, kteří se tváří v tvář nešťastné mocenské situaci snažili o malý zázrak: vytvořit na východě Evropy vlastní identitu i státnost a uhájit její suverenitu pokud možno proti všem. Kromě možného zpřesnění historického poznání a úprav některých výše zmíněných stereotypů je proto žádoucí věnovat pozornost této stránce kozáckého příběhu i z důvodů, jež jsou výsostně aktuální. Hledá-li současný svět odpověď na otázky, kdo jsou to Ukrajinci a „jaké jsou historické kořeny jejich národní identity“, představují kozácké sny o nezávislosti z poloviny 17. století jeden z prvních momentů, kdy se na mapě Evropy rodí myšlenka svobodné Ukrajiny.
Chceme-li v kontrastu s tradičně rusky pojímaným kozáckým světem ve stylu Šolochovova Tichého Donu vyprávět alternativní historický příběh kozácké Ukrajiny, je třeba vrátit se do roku 1648, kdy na tzv. Divokých polích – východní hranici tehdejší polsko-litevské Rzeczypospolité – vypuklo rozsáhlé povstání pod vedením kozáckého hejtmana Bohdana Chmelnického. Odpověď na otázku, proč k tomuto povstání vůbec došlo, přitom úzce souvisí s výše položenou otázkou, kým vůbec kozáci byli a kde se na oněch Divokých polích vzali. Ačkoliv o přesném historickém momentu zrodu kozáckých skupin se vedou spory, je třeba vnímat, že kozáci oproti často sdílenému mylnému přesvědčení nepředstavovali jednolitou etnickou skupinu, ale platili za určitou „pospolitost odporu“, neboť jejich jádro tvořili původní nevolníci polsko-litevské šlechty, kteří na počátku raného novověku prchali z dosahu moci svých pánů, a právě na Divokých polích, tedy na odlehlém „území nikoho“, jež sice formálně náleželo Polské koruně, ale centrální moc státu zde byla nulová, zakládali svobodné osady, řízené svébytnou formou vojenské demokracie. Bývá-li tedy pojem atamanství v českém prostředí zužován do zmiňovaného křížovkářského smyslu, nemělo by se ztrácet ze zřetele, že právě volby atamanů představovaly v kozácké společnosti podstatnou součást komunitního přesvědčení o vzájemné rovnosti a právu všech podílet se na správě vlastní obce.
Od vojenského a zároveň nezávislého charakteru pospolitosti se odvíjel i onen již zmiňovaný specifický styl života, založený jednak na představě absence jakýchkoli pánů (kozákovi vládne kozák sám), a zároveň na étosu válečnické zdatnosti, díky níž se kozáci účastnili četných rejdů ať už proti Tatarům na Krymu, či proti Osmanské říši. Existence početně vzrůstajících vojenských svazů na východní hranici Polsko-litevské republiky však představovala dilema pro polsko-litevské politické elity, které se obávaly jak vzestupu mocenské konkurence, tak nevyzpytatelnosti dobře organizované vojenské síly, jež mohla být nicméně efektivně využívána proti společným nepřátelům. V roce 1621 tak spojená polsko-litevsko-kozácká vojska odrazila nápor osmanských Turků v bitvě u Chotynu, v níž klíčovou heroickou roli sehrál významný zastánce kozácké orientace na Republiku záporožský hejtman Sahajdačnyj, jenž o několik měsíců později zemřel na následky zranění. Od této doby se nicméně v Polsko-litevské unii pod vedením Stanisława Koniecpolského vyprofiluje silná „prokozácká“ strana usilující o systémové řešení „kozácké otázky“ v podobě vzájemné dohody. […]
Křehký modus vivendi mezi kozáky a Unií se udržel až do konce čtyřicátých let, kdy v rychlém sledu umírají oba stoupenci prokozácké politiky Republiky, hejtman Koniecpolski i král Vladislav IV. Vasa, v důsledku čehož kozáci ztrácejí své politické zastání. V té době zároveň vychází politická hvězda Bohdana Chmelnického, jehož příběh odráží panující kozáckou situaci, neboť po smrti obou zmíněných vládců začala část polsko-litevských magnátů chystat rušení kozáckých registrů, představujících pro ně nebezpečnou nezávislost královského vojska, a postupnou vazalskou kontrolu nad dosud svobodnými kozáckými osadami. Chmelnický – původně polsko-litevský šlechtic ruténského původu a úspěšný voják armády Rzeczypospolité – se v této době dostává do osobního sporu se starostou Czaplińským, který usiluje o zabrání jeho panství, a nakonec i o Chmelnického život. Ten hledá záchranu v útěku na Záporožskou Sič, vojenské centrum tehdejšího autonomního kozáckého světa, kde v rychlém sledu využije obecné kozácké nespokojenosti s aktuální politickou linií Polsko- -litevské unie, uspěje ve volbě hejtmana a zahájí nekompromisní politiku nezávislosti vyhlášením vlastního kozáckého státu, nazývaného jako Hetmanština či Záporožské vojsko, a odhodláním postavit se proti trestné polsko-litevské výpravě se zbraní v ruce.
OHNĚM A MEČEM
Neměli bychom přitom zapomínat, že povstání, jež postupně doslova otřese stabilitou Polsko-litevské unie a nasměruje neblahou linii jejího vývoje od zlatého věku k definitivnímu zániku, nalezlo v 19. století své slavné literární ztvárnění, díky němuž je průběh Chmelnického revolty mnohým českým čtenářům dobře znám. Dějová linka kozácké rebelie z roku 1648 se totiž stala jedním z hlavních námětů Sienkiewiczovy historizující románové trilogie, jejíž protagonisté postupně uchrání svou vlast před Tatary, Švédy i Turky. V prvním díle, nazvaném Ohněm a mečem, je čtenáři představen Chmelnického kozácký svět, jehož líčení ovšem pochopitelně odráží kontext i intenci Sienkiewiczovy romantické tvorby. Román nabízí soudobé polské společnosti, žijící v druhé polovině 19. století v záborové realitě a formující vzorce moderní národní identity v konfrontaci s ideou „národních nepřátel“, zidealizovaný obraz její vlastní minulosti založený na představě bratrského šlechtictví, patriotického étosu a vojenské chrabrosti.
Tomuto líčení proto odpovídá i prezentace jednotlivých hrdinů obou znesvářených stran, tedy jak kvarteta šlechtických přátel hájících korouhev Polsko-litevské republiky, tak vybraných osobností kozáckého vojska. Přestože Sienkiewiczovo srdce jednoznačně bije pro Polsko-litevskou unii, charakteristika kladných a záporných postav v mnoha případech nesouvisí s tím, za kterou stranu dotyční lidé bojují, ale spíše s jejich naturelem a ochotou hájit společnou věc do poslední kapky krve.
Hlavní hrdina celého příběhu, vždy galantní a odvážný poručík kyrysnické korouhve Jerzy Skrzetuski, je proto prezentován jako věrný služebník mocného magnáta Wiśniowieckého, který v příběhu sice dává Chmelnického diplomatické vyslance narážet na kůl se slovy ať umírají dlouho a vesnice spolupracující s kozáky přikazuje srovnat se zemí, ale i tak je líčen jako v zásadě kladná postava, mající na zřeteli blaho Republiky a bojující s kozáky úspěšně na vlastní pěst, když sejm, král i zbylá šlechta projevují opatrnickou zbabělost. Podobná situace panuje přitom i na opačné straně barikády, kde Skrzetuského úhlavního soka na bitevním poli i v lásce reprezentuje kozácký podplukovník Bohun, jenž se právě kvůli milostnému zklamání rozhodne Republiku zradit a připojit se k Chmelnického povstalcům. Zde ho čeká závratná vojenská kariéra, při jejímž budování si v krutosti a nemilosrdnosti v ničem nezadá se svým nepřítelem Wiśniowieckým. Ani on však není jednoznačně záporná postava, neboť jeho nespoutanost je v konci odrazem jeho touhy po svobodě i ochoty bojovat za kozáckou věc. […]
Není proto divu, že v sienkiewiczovském národně-romantickém narativu nezbylo příliš místa pro ty, kteří v dané době reprezentovali odlišné postoje a namísto odhodlání válčit usilovali o kompromis. Je příznačné, že minimum prostoru zde dostává například polsko-litevský šlechtic Adam Kisiel, který se během Chmelnického povstání stává na straně Republiky hlavním zastáncem smírného řešení, když zdůrazňuje, že kozácká odlišnost nesmí být Unii na překážku. Právě naopak, neboť v souladu s původními principy tzv. Lublinské unie, díky níž byla Rzeczpospolita kdysi založena, nesmí občané republiky ztotožňovat blaho státu s dílčími zájmy některého vyznání či etnické skupiny – vždyť sám Kisiel se hlásí k pravoslaví a považuje sám sebe ruténského vojvodu! Když ovšem ve filmovém zpracování Sienkiewiczova románu (1999) dojde na konfrontaci mezi Kisielem a Wiśniowieckým, není Kisielova umírněnost zdaleka líčena jako ctnost, nýbrž jako slabost, jež je v konci zažehnána díky magnátovým rozhodným slovům: Rebelie se hasí krví, a ne dohodami! Dej pozor, senátore Kisieli, abych nezapomněl na tvoje šediny!
ÚŘEDNÍK A INTELEKTUÁL
Podobně okrajová pozornost je u Sienkiewicze věnována i hlavnímu hrdinovi dobového „appeasementu“ na kozácké straně, jímž byl pravoslavný šlechtic a syn Kisielova důstojníka Ivan Vyhovsky (zde uvádíme jméno v ukrajinské verzi; v polštině se tradičně píše jako Wyhowski). Jeho historická osobnost je oproti „hardlinerům“ typu Wiśniowieckého či Bohuna zmíněna víceméně jen za těch situací, kdy díky svým vybranějším mravům coby záporožský sekretář křísí Chmelnického z opilosti. Skutečná postava Vyhovského měla přitom k osudu Chmelnického v mnohém velmi blízko: i on pocházel ze šlechtického prostředí Polsko- -litevské unie a vstoupil do její armády, ale právě během jedné z prvních neúspěšných konfrontací republikového vojska se vzbouřenými kozáky byl v roce 1648 v bitvě u Žlutých vod zajat Tatary a následně vykoupen Chmelnickým. […]
Klíčovou roli začal Vyhovsky sehrávat zejména po roce 1654, kdy bylo zpočátku úspěšné kozácké povstání postupně likvidováno polsko-litevskými silami a Chmelnický zoufale sháněl zahraniční pomoc. Na takzvané Perejaslavské radě se proto záporožský hejtman dohodl na podmínkách vzájemného soužití s ruským carem, čímž sice kozácký stát ztratil svou nedávno nabytou samostatnost, ale v kontextu hrozící porážky ze strany Polsko-litevské unie získali Záporožci zdánlivou mocenskou oporu: dosavadní kozácké území po obou březích řeky Dněpr bylo totiž rozděleno tak, že zatímco pravobřežní Ukrajina zůstala i nadále součástí Republiky, levý břeh Ukrajiny se nově dostal právě pod patronát moskevského Ruska. K zoufalému rozhodnutí nahradit polsko-litevské panství nevyzpytatelnou dohodou s Moskvou vedly Chmelnického kromě strategických důvodů i konfesijní motivy, neboť ortodoxní kozáky pojila s ruským carstvím i náboženská averze vůči tzv. uniatům, kteří sice zachovávali ortodoxní věroučný ritus, ale po uzavření tzv. Brestské unie v roce 1596 souhlasili s tím, že budou uznávat autoritu katolické církve. Vzhledem k tomu, že Brestskou unii vydatně podporovala polsko-litevská šlechta, značná část kozáků včetně Chmelnického chápala tyto uniaty jako odpadlíky a zrádce, přičemž po uzavření dohody v Perejaslavi začala jako náboženský „ochránce“ všech pravoslavných kyjevského regionu vystupovat Moskva.
Náboženské i mocenské nároky Moskvy na kontrolu kozáků však vyvolaly značné zklamání mezi záporožskou elitou včetně Chmelnického již záhy po uzavření dohody. Sám Chmelnický se proto snažil o oslabení ruského vlivu, avšak toto diplomatické úsilí zhatila jeho nečekaná smrt v roce 1657. Právě v té chvíli se dostává k hlavnímu slovu Vyhovsky, jenž je Záporožci zvolen novým hejtmanem a razí jednoznačnou politickou linii: namísto zjevně zhoubné proruské orientace je třeba otočit kormidlem zpět a usilovat o smír s Polsko-litevskou unií! Naneštěstí pro Vyhovského však tato obnova propolského směřování nemá mezi kozáky jednoznačnou podporu, neboť řada z nich vnímá jako úhlavní hrozbu možné znevolnění ze strany polsko-litevských magnátů. Vyhovsky proto musí svou koncepci prosadit v krvavé „občanské“ válce, jíž padnou za oběť desítky tisíc Záporožců. Za dané konstelace hejtman sází kozácký osud i úspěch své politiky na jedinou kartu v podobě co nejrychlejší dohody s Republikou. K té skutečně dojde, když je mezi Polsko-litevskou unií a záporožským vojskem 16. září 1658 v moldavském Haďači podepsána společná úmluva, jejíž obsah představuje razantní změnu dosavadní struktury Republiky, přinášející oběma stranám naději na smysluplné soužití. […]
Záhy po přijetí vpravdě přelomového kompromisu dochází nicméně k mohutné moskevské agresi, jež je navíc podporována těmi kozáky, kteří spojenectví s Ruskem vnímají jako menší zlo než zájmy polsko-litevské šlechty. Ačkoliv tak Vyhovsky s vydatnou pomocí polsko-litevského i tatarského vojska dokáže zastavit ruskou agresi, vytrvalému odporu proti Haďačské dohodě v kozáckých řadách zabránit nedokáže. Ve chvíli, kdy proti propolské politice vypukla další kozácká vzpoura, vedená symbolicky Vyhovského bývalým spojencem Ivanem Bohunem – plukovníkem, který se dříve bouřil proti Perejaslavské dohodě s Moskvou a později se stal předobrazem onoho Sienkiewiczova nezdolného a nelítostného kozáckého hrdiny – rozhodl se Vyhovsky rezignovat na hejtmanský úřad a Záporožskou Sič opustit. Jeho následný nešťastný osud přitom v mnohém zrcadlí tragický konec Haďačské smlouvy i následný krach projektu „Republiky tří národů“.
O několik let později byl Vyhovsky křivě obviněn z velezrady ve prospěch Moskvy a polskými jednotkami bez soudu popraven. Razantní stoupenec myšlenky Ukrajiny jako rovnocenné součásti Polsko-litevské unie tak nakonec zahynul rukou těch, na něž ve svých varováních před ruským vlivem spoléhal. Smrt Vyhovského učinila definitivní tečku za snahou o „polsko-litevsko-kozácké vyrovnání“, přičemž teprve po mnoha letech začalo být zřejmé, na jak důležité křižovatce tehdy Republika, Ukrajina i celá východní Evropy stály. Neúspěšné vyústění snahy o rovnoprávnost kozácké komunity uvnitř Polsko-litevské unie vedlo totiž v dlouhodobém horizontu k prosazení moskevských mocenských ambicí a na konci 18. století i k definitivní likvidaci Republiky, jejíž občanský étos představoval určitou alternativu jak k carskému samoděržaví, tak k imperiálnímu uspořádání východní Evropy. Ruská dominance se navíc zcela nepřátelsky projevila i vůči původním principům vojenské demokracie Záporožské Siče, jejíž představitelé se ještě v průběhu 18. století snažili oživit ideály občanské participace zděděné z dřívějšího sepětí kozácké pospolitosti s Polsko-litevskou unií. […]
Když tedy Sienkiewicz v roce 1884 na konci svého románu odevzdaně konstatoval, že po Chmelnického povstání zpustla Republika i Ukrajina a do srdcí vrostla nenávist, jež otrávila bratrskou krev, naznačoval, že střet o kozáckou identitu v polovině 17. století poznamenal osudy tohoto regionu na dlouhá staletí dopředu. Tím spíš je ovšem třeba vnímat, že otázka ukrajinské svébytnosti není čistě moderním etnickým konstruktem, natož výplodem leninské propagandy, nýbrž podstatným klíčem k pochopení vývoje východoevropské mentality.