Česká debata o vlastních dějinách bývá přeplněna nejrůznějšími polopravdami a mýty – a to nejen takovými, které mají sílu ovlivnit celkové vyznění „českého historického příběhu“, ale i těmi, jež mají potenciál být jen jakousi zábavnou perličkou zatraktivňující a dokreslující konstruovanou realitu společné minulosti.
Do této druhé skupiny bezesporu patří i populární a dodnes recyklovaný příběh popisující československé snahy získat po roce 1918 někdejší německou kolonii Togo. O jeho překvapivé síle svědčí mimo jiné i fakt, že jej sdílí nejen laická, ale i část odborné veřejnosti, a také frekvence, s níž je používán v debatách o česko-afrických vztazích v době kolonialismu. Osoby operující s tématem českých snah o získání části německého koloniálního panství a „africké horečky“, jež měla údajně zachvátit českou společnost, však svá tvrzení jen málokdy podkládají odkazem na relevantní literaturu. O koloniálních zájmech v Togu totiž nehovoří žádný dokument československého Ministerstva zahraničí či stenografické zápisy v parlamentu. Zbývá tedy možnost, že se jednalo o společenské hnutí vycházející „zdola“, spojené s nejrůznějšími lidovými shromážděními a kampaní v periodických i neperiodických tiskovinách. […]
Patrně nejčastěji se v souvislosti s československými aspiracemi v Togu uvádí šestnáctistránková brožura České kolonie zámořské literáta, cestovatele a budoucího vyslance v Brazílii Jana Klecandy (1883–1964; psal pod pseudonymem Jan Havlasa), vydaná jeho vlastním nákladem roku 1919. Tento útlý spisek, který bývá občas prezentován jako jakýsi manifest českého kolonialismu, však o případném získání Toga hovoří jen okrajově, přičemž čtenář získá dojem, že Klecanda namísto anexe Toga navrhuje spíše kolonizaci Kamčatky či Nové Guiney – ani v těchto případech se však nejedná o propracované návrhy, neboť horování pro československou koloniální expanzi představuje jen menší část Klecandova nesourodého textu, jehož hlavním tématem je nezbytnost vybudování spojených států bílého plemene, které údajně jako jediné mohou zajistit pokojný vývoj celého lidstva. Samotné téma Toga autor prý zmiňuje především proto, aby ve světle svých dalších argumentů dokázal, že zprávy o jeho přidělení Československu, jež v té době kolovaly tiskem, nejsou tak absurdní, jak by se mohlo na první pohled zdát.
SPOR O KOLONIE
Ovšem pokud Klecanda není autorem nápadu na anexi Toga, odkud ho převzal? Jistým vodítkem se může v této věci stát jeho poznámka, že Togo ve své nevýslovné dobrotě nám přisoudili ve svých novinářských zprávách právě Němci nejspíše proto, aby mohli rozhlašovat do světa zvěst o českém imperialismu a svém utlačování. Z této věty tak celkem jednoznačně vyplývá, že prvotní informace o tom, že Československo může získat právě tuto kolonii, nepochází z českého prostředí […].
Uvedené charakteristice přitom plně odpovídá stručná zpráva otištěná dne 25. prosince 1918 na šesté straně vídeňského listu Neues Wiener Tagblatt. Zhruba desetiřádková noticka s titulkem Češi jako vlastníci kolonií informovala čtenáře, že se pražský zvláštní dopisovatel těchto novin od dobře zpravených kruhů dozvěděl, že Česko-slovenská republika má mít zajištěnu část německých koloniálních oblastí, a především bývalou německou provincii Togo. Následovalo několik slov o poloze Toga a jeho hospodářském významu. Tomu, že právě na tuto zprávu se Klecanda odvolává, nasvědčuje nejen místo a čas jejího otištění, ale i fakt, že byla následně v hojné míře přebírána českým tiskem, který do té doby téma Toga nijak nereflektoval.
Je ovšem třeba dodat, že reakce českých novin na vídeňský článek byly velmi zdrženlivé. Koneckonců i sám Klecanda ve své brožuře naznačoval, že úvahy o československém Togu byly v českém prostředí chápány jako absurdní. Většina zdejších listů totiž zprávu z Neues Wiener Tagblatt přetiskla bez jakéhokoliv doplnění, nebo ji doplnila stručným sarkastickým komentářem. Dále se už dané listy možnosti anexe Toga Československem nevěnovaly. […]
Možnost obsazení Toga přitom výslovně nezmiňovali ani účastníci krátkého sporu o kolonie, který na stránkách českého tisku proběhl v lednu 1919, a to bez ohledu na to, zda byli stoupenci koloniálních snah jako V. Forster (Národní listy, 29. 1. 1919), či jejich odpůrci jako historik Josef Šusta (Venkov, 2. 2. 1919) nebo statistik Jan Auerhan (Nové Čechy, leden 1919). I sám Klecanda nakonec přes všechno své koloniální nadšení připouštěl, že zpráva o přidělení Toga Československu nejspíše představuje novinářskou kachnu.
Vážně míněnou agitaci za získání Toga tak lze zaznamenat pouze v několika málo listech spíše regionálního charakteru, jejichž argumentace byla poněkud bizarní. Kupříkladu učitel na zemědělské škole v Chrudimi a redaktor tamního zemědělského týdeníku Hospodářský list Antonín Čekal na toto téma sepsal již krátce po zveřejnění zprávy z Neues Wiener Tagblat článek, v němž požadoval černé pluky, jež by nás proti Němcům spoluchránily a je na uzdě držet připomáhaly. Je ovšem příznačné, že Čekalovy argumenty nenalezly žádnou relevantní odezvu v dobovém celostátním tisku – tedy nepočítáme-li několik výpadů levicově zaměřených satirických novin proti údajným koloniálním snahám českých agrárníků. […]
Je tedy zřejmé, že československá veřejnost ani žádné výraznější figury na zdejší politické scéně za získání Toga výrazněji neagitovaly a že se v tisku pro jeho získání nevedla žádná soustavná kampaň. Přesto však legenda o československém Togu přežila více než sto let a na rozdíl od jiných dobových fám (například údajné snaze Karlových Varů stát se protektorátem USA, jíž se noviny věnovaly zhruba ve stejné době jako Togu) dosud žije v českém historickém povědomí.
Výrazný podíl na jejím rozšíření (se spoustou detailů, jež přitom tištěné prameny nijak nereflektují) lze přičíst spisovateli Vladimíru Neffovi, který v závěrečném díle své rodové pentalogie Královský vozataj (1963) věnuje kauze Togo hned několik stran. Československé koloniální ambice, jež do značné míry využívá k cílené kritice dobové buržoazní společnosti, tu přitom zveličuje takovým způsobem, až se zdá, že snahou o získání kolonií podle něj žila tehdy prakticky celá pražská elita. […]
Mýtus československého Toga tedy stvořila především bulvárně laděná žurnalistika a spisovatelská fantazie. Snahy připsat československým politikům a československé veřejnosti v letech 1918 a 1919 koloniální ambice na území bývalého německého Togolandu nemají v dobových pramenech žádnou výraznější oporu.