Někdy se stane, že vezmete do ruky pozapomenutou knihu a užasnete, jak trefně zachytila události později nepochopené, zamlčené nebo překroucené. Jde-li o přímé svědectví o závažné součásti moderních dějin, je užitečné se k němu vrátit. Může totiž s odstupem osvětlit, proč některé procesy provázela smrt.
Choceňský rodák, syn svobodné matky Ladislav Brom (1908–1969) převzal po otčímovi jméno Kořínek a – ač vystudovaný stavební inženýr – vynikl jako herec, novinář a tanečník. Od poloviny třicátých let ho uchvátil film, koncem dekády začal produkovat a režírovat vydařené snímky s předními českými herci. Svůj talent osvědčil i jako autor dlouhé řady písňových textů. V době izolace snil o nedosažitelné exotice, proto v roce 1944 psal scénář k filmu, který se měl odehrávat v Africe. Poválečné pronásledování kvůli nařčení z kolaborace s Němci během druhé světové války vyřešil roku 1949 odchodem do emigrace. Jako John L. Brom se v Paříži propracoval k možnosti natáčet s malým štábem v tehdy francouzském Kamerunu. Výsledkem byla nejprve kniha, později i dokumentární film Nelítostná džungle (La brousse sans pitié, 1954).
Ve svěřeneckém území s množstvím kmenů a kultur Brom pochopil farizejství kolonialismu a absurditu prosazování evropské politiky a ekonomiky až do oblastí obydlených Pygmeji, uvědomil si mentální vzdálenost mezi evropskou kulturou a africkým myšlením. Úspěch knihy souvisel s počínající dekolonizací, která sváděla pozornost světa ke kontinentu, který Brom poutavě popisoval a ilustroval. Belgičtí a francouzští sponzoři umožnili dobrodružnému a jazykově vybavenému emigrantovi odletět do Belgického Konga, kde měl propagovat dvoutaktní automobil DKW. Brom projel nejen Kongo, ale i řadu dalších zemí ve střední a východní Africe, a přitom pilně pořizoval filmové dokumenty. […]
VÝPOVĚĎ O CIVILIZAČNÍM NEPOROZUMĚNÍ
Ladislav Kořínek alias John L. Brom vyrazil do tehdy nejnebezpečnější britské kolonie v době absolutního afrického přerodu. Po 5. panafrické konferenci konané roku 1945 v Manchesteru, kde volali po svobodě nejhlasitěji černošští intelektuálové z britských kolonií, se postavily na odpor koloniální nadvládě vyčerpaných evropských mocností nejprve severoafrické země s pevnou národní a náboženskou identitou, vzápětí ale také sotva konstituované země subsaharské Afriky pod francouzskou, britskou, portugalskou, belgickou a španělskou vlajkou. Nový světový řád určovaný zájmy USA a SSSR urychloval konflikt tradičního konceptu evropské organizační nadřazenosti podmalovaného rasismem s africkou touhou po návratu k vlastnímu světu. Výsledkem bylo z jedné strany násilné udržování kolonialismu, z druhé strany vzdor přerůstající v násilnou pomstu.
John L. Brom čtivě, poutavě a s ochotou zvažovat protichůdná stanoviska vypsal své osamělé putování od ugandské hranice přes západní Keňu až po široké okolí Nairobi v knize prostě nazvané Mau-Mau. […]
Zkoumal tedy původ a povahu Kikujů, jejich boha jménem Ngai (Brom píše Ngaise), jejich organizaci a pevné rodové vazby. Připomněl epidemie, které koncem 19. století zahubily až polovinu kikujského obyvatelstva; záchranu a populační růst kmene připsal i příchodu bělošských kolonistů s jejich léky a hygienickými opatřeními. Kikujové však po roce 1945 už nebyli ochotnými sluhy, kteří obdivují bílé pány, jak je vylíčila Karen Blixenová (případně ve filmu z roku 1985 Sydney Pollack) v romanci Vzpomínky na Afriku (dánský název knihy Den Afrikanske Farm, anglický název filmu Out of Africa). […]
Brom se dozvěděl, jak běloši od roku 1952 odpovídali na násilí násilím, jak armáda včetně svých afrických příslušníků roku 1954 při operaci Kovadlina zadržela jen v hlavním městě Nairobi 20 000 podezřelých. Idolem rezistence se stal Jomo Kenyatta. Záhadné „nalezené dítěte“ Kamau Wa Ngengi vyrostlo v nadaného studenta z londýnských slumů zklamaného diskriminací a nakonec v „žhavé kopí“ vůdce Ústředního kikujského sdružení (KCA) zakázaného za války a pokračujícího po válce jako Keňský africký svaz (KAU). Každá snaha administrativy obnovit koloniální „pořádek“ zesilovala odpor, věznění Jomo Kenyatty po zmasakrování probritských náčelníků v roce 1952 udělalo ze zdánlivě loajálního intelektuála vůdce stále brutálnějšího odboje. Povstalci vysvětlili důvod vzpoury zřetelně: Běloši nám přinesli svého Krista a řekli nám, abychom ho ctili a modlili se k němu. A když jsme ho ctili a modlili se, sebrali nám naše země. […]
Brom projel nebezpečné zóny země, viděl zatýkání, mučení i rozsekané oběti konfliktu, natočil domorodé soudy i vězně v koncentrácích zřízených anglickou správou. Projel obce zničené apokalypsou nenávisti – včetně Lari, kde pořádkové síly pobily na 400 údajných partyzánů. Snažil se přitom pochopit myšlení Afričanů a zkoumal roli žen-bojovnic v kikujské revoltě. Zatímco Kenyattovi mnoho nevyčítá, pozastavuje se nad předáky odboje: někdejší pokladník Afrického družstva a nyní bezohledný partyzánský velitel Dedan Kimathi ho irituje zatahováním žen do války, populární středoafričtí kazatelé a „proroci“ André Matswa z Francouzského Konga nebo Simon Kimbangu z Belgického Konga svým blouzněním podle něj jen prohlubují propast mezi bílými a černými obyvateli. Výsledkem jsou děsivé epizody zabíjení bělochů: farmář Arundell Grey Leakey z rodiny proslulých archeologů, jeden z věrných příznivců Kikujů, byl zaživa zahrabán v lesích.
Autor zatím nemůže vědět, že celkem padne nejméně 11 000 (jiné zdroje číslo násobí) povstalců a na vládní straně asi stovka bělochů a 2000 keňských vojáků z britských jednotek.
Uvědomuje si však dobový kontext: roku 1955 mrtví lemují cestu ke svobodě v Maroku i Tunisku, Britové vyhnaní z Egypta odcházejí i ze Súdánu, Alžírsko se propadá do neřešitelné kruté války. Brom ještě zaznamená, že v Keni vládní tlak postupně povstání dusí; v roce 1954 zaznamenaly úřady průměrně sedmnáct mrtvých za týden, po zostření bezpečnostních opatření v roce 1955 „jen“ osm mrtvých. Ale guvernér sir Evelyn Baring svými kroky a vyhláškami přilévá olej do ohně, proto je jen otázkou času, kdy koloniální režim i se svým řádem a rozvojem padne. […]
John L. Brom dopsal své svědectví před koncem keňské krize. Na základě osobních zážitků a rozhovorů s lidmi všech ras uzavřel knihu slovy: Mau-mauský výbuch se zrodil z rychlé srážky dvou civilizací. Během 50 let Evropané svou přítomností a svými metodami zničili nebo zmrzačili staré kikujské tradice. Výsledkem bylo, že (…) kmeny, klany a národnosti se změnily na masu nezodpovědných lidí neschopných pochopit a přijmout nové struktury, které jim byly vnuceny. To se projevilo ztrátou rovnováhy vyvolávající všechny potíže.
I když autor knihy získával informace v privilegovaném prostředí bělošských farmářů a úředníků, jeho český původ a hluboký zájem o africkou společnost mu umožnily zvážit vinu obou stran na obtížně řešitelném konfliktu, který dobová světová média interpretovala buď ve prospěch jakkoli krutého osvobozeneckého boje, anebo výjimečně jako obranu zhrouceného koloniálního pořádku. „Road book“ Mau-Mau pro svou otevřenost zůstal kvalitním politickým cestopisem naplněným dobře zpracovanými fakty a zásadními myšlenkami.
DOKUMENTARISTA PROMĚŇUJÍCÍ SE AFRIKY
Kniha Mau-Mau dnes slouží historikům jako cenný pramen. Zhodnocují se také Kořínkovy- -Bromovy obrazové dokumenty. Nadšený milovník Afriky se jejich prostřednictvím může vydat třeba po stopách zmizelého skotského misionáře ve filmu Dr. Livingstone, I presume, nazvaném podle proslulé věty jiného cestovatele H. M. Stanleyho, vyslovené po Livingstonově nalezení. Kořínek-Brom si během přípravy tohoto filmového dokumentu mohl uvědomit a porovnat převratné změny, které proběhly v krátkém čase od roku 1871 do konce koloniální éry, od podlehnutí Afriky Evropě k rezistenci.
Shromáždil vzácný etnografický materiál ve filmu Africa Sings and Dances, který stejně jako předchozí snímek uchovává Smithsonian Institution ve Washingtonu. Ve svých dalších psaných i obrazových svědectvích se vždycky snažil bez předsudků pochopit myšlenkový svět Afričanů. Brom ještě zažil rok Afriky (1960) a krátce nato se angažoval ve prospěch bývalého Belgického, nyní nezávislého Konga. […]
Filmařské i spisovatelské dílo emigranta Ladislava Kořínka / Johna L. Broma bylo z ideologických důvodů v jeho rodné vlasti zapomenuto a teprve nedávno znovu „objeveno“. Také v západní Evropě byly některé názory očitého svědka brzy překryty jinými výklady dekolonizace, usnadňujícími bývalým mocnostem vyrovnat se se ztrátou zámoří. „Českou stopu“ v Keni udržoval Bromův přítel František Vladimír Foit (1900–1971), cestovatel, dokumentarista, sochař, znalec afrického umění a autor první busty Jomo Kenyatty.
Od začátku povstání Mau-Mau uplynulo sedmdesát let, během nichž Afrika po dramatické dekolonizaci prošla očistcem převratů, diktatur a válek. Brom píše o osmnácti a půl milionech Afričanů v celé Britské východní Africe, tedy v dnešní Keni, Ugandě a Tanganice (Tanzanii). Dnes má jen Keňa 55 milionů obyvatel a je těžké zjistit, kolik potomků asi 80 000 bělošských kolonistů ze závěru koloniální epochy v zemi zůstalo. […]
„Otec národa“ Jomo Kenyatta si z Británie odnesl znalost západní demokracie, která však byla za jeho vlády i po jeho smrti v roce 1978 každodenně vystavována zkouškám zevnitř i zvenčí. Dnes žije v Keni 36% obyvatel pod hranicí chudoby, zdravotnictví nezvládá fertilitu 4,6% ani nové nemoci, země stále zápasí se sociální nerovností i nedostatkem pitné vody, na venkově přetrvávají barbarské zvyky jako ženská obřízka. Keňa tak kopíruje potíže kontinentu, který se za krvavých střetů vymanil z koloniální závislosti, ale upadl do problémů vyvolaných nesouladem tradičních představ a požadované demokracie, obtížným soužitím příliš mnoha etnik a náboženství i kapitulací před ekonomickými zájmy nadnárodních korporací, jež generují své zisky bez ohledu na sociální nebo ekologické důsledky.
Bromova kniha Mau-Mau tak právě dnes, v době válečných, migračních a environmentálních konfliktů, vyvolává řadu otázek. Skutečně jsme už překonali představy o nadřazenosti „naší“ euroamerické civilizace nad „jinými“? Dočkali se potomci národů podmaněných Evropany na všech dalších kontinentech opravdové rovnosti? Netrvá ono civilizační neporozumění obnažené kikujským povstáním dávných padesátých let 20. století i nadále?