Narození arcivévodkyně bylo v císařské rodině vnímáno jako významná událost – a to navzdory tomu, že v některých případech mohlo vyvolat určité zklamání, zvláště pokud rodiče již dcery měli a toužili po chlapci. S ohledem na zájmy monarchie však byl i příchod dívky vítaným okamžikem, neboť dával naději na pozdější uskutečnění významného politického sňatku. Narození císařské princezny bylo oznamováno oficiální cestou zahraničním státům a prostřednictvím zprávy v tisku také všem obyvatelům habsburské monarchie. Představovalo tak do značné míry veřejnou záležitost, což ostatně platilo i pro její další osobní život.
ČLENKY CÍSAŘSKÉHO DOMU
Okamžikem svého narození zaujala každá z císařských princezen určité postavení v rámci rodiny. Toto zařazení se odvíjelo od statusu jejího otce, jenž byl dán jeho pořadím nároku na trůn, který upravovala již Pragmatická sankce z roku 1713. Nejblíže trůnu stáli členové hlavní vládnoucí linie založené císařem Františkem II./I. a dále příslušníci mladších rodových větví, pocházejících od Františkových bratrů Karla, Josefa a Rainera. Po roce 1859, kdy došlo v důsledku italského risorgimenta k vyhnání habsburských panovníků z Itálie, byly do arcidomu přijaty ještě dvě dříve nezávislé linie, toskánská a modenská, které zaujaly v rodové hierarchii druhé a šesté (poslední) místo. […]
Postavení arcivévodkyň v rámci rodiny i mimo ni upravoval takzvaný Císařský rakouský rodinný statut, vydaný císařem Ferdinandem I. roku 1839. Tento habsburský rodinný řád byl jediným relevantním právním dokumentem pro záležitosti členů panovnické rodiny, kteří nepodléhali běžnému zákonodárství – po právní stránce totiž nebyli občany ani jedné z částí monarchie (měli tzv. exteritoriální status) a jejich vrchním soudcem byl jako hlava rodiny císař. Rodinný statut upravoval téměř všechny myslitelné aspekty osobního života členů rodiny a vedle arcivévodských práv jim přiznával také určité povinnosti. Kromě již zmíněného nároku na trůn a práv symbolického charakteru (např. prokazování arcivévodských poct) se jednalo zejména o právo na odpovídající finanční zajištění. Vedle soukromého majetku, jehož výše bývala rozdílná a s nímž směli Habsburkové svobodně disponovat, existoval ještě majetek společný, jehož správcem byl panovník. Pravidelná finanční renta (tzv. apanáž), jakási obdoba arcivévodského platu, však neplynula z rodinného majetku, ale ze státních prostředků. Její výše byla odstupňována podle pozice v rodové hierarchii. Zatímco sestry a dcery panovníka dostávaly 42 000 zlatých ročně, ostatní arcivévodkyně se musely spokojit pouze s 24 000 zlatými. V porovnání s mužskými členy rodiny se jednalo o částky zhruba poloviční. […]
Nárok na apanáž navíc měly pouze nezajištěné arcivévodkyně starší dvaceti let, které ztratily oba rodiče, u arcivévodů bylo podmínkou osiření pouze z otcovy strany. Ostatním bylo vypláceno jen takzvané výživné, jehož výši určoval otec a vyplácel je z vlastních prostředků. Platilo však, že každý člen rodiny měl disponovat částkou odpovídající alespoň polovině příslušné apanáže. Arcivévodkyně kromě toho dostávaly ještě státní příspěvek na založení vlastní domácnosti (minimálně 250 000 zlatých) a příspěvek na výbavu a věno (100 000 zlatých). […] Arcivévodská práva byla naproti tomu vykoupena podřízením soukromého života dynastickým zájmům, jejichž vrchním opatrovatelem byl dle rodinného řádu císař. Z tohoto důvodu byl také oprávněn aktivně zasahovat do osobního života všech rodinných příslušníků, ať už se jednalo o jejich výchovu a vzdělání, volbu bydliště a nejbližšího okolí (tzv. dvora), výběr životního partnera či podobu poslední vůle. […]
DĚTSKÁ LÉTA CÍSAŘSKÝCH PRINCEZEN
Za běžných okolností spadala výchova a vzdělání arcivévodkyň do kompetence jejich rodičů. Výchovné a vzdělávací zásady obvykle vycházely z principů obecně uplatňovaných v prostředí rakouské aristokracie. Hlavní osobou prvních let nejen v oblasti výchovy, ale také emočního vývoje malé arcivévodkyně byla chůva (tzv. aja), která řídila práci ostatního personálu pro obstarávání dětí, jenž se skládal z kojných, komorných a služebných.
Přímé pedagogické působení vykonávala většinou na základě písemných instrukcí, které pro ni vypracovali rodiče její svěřenkyně. Práce dětského personálu byla ze strany rodičů samozřejmě kontrolována, chůva se však obvykle těšila jejich velké důvěře a výchovu vedla do značné míry samostatně. […]
Styk s rodiči býval naproti tomu více či méně omezen, především kvůli náročným reprezentačním povinnostem, které tvořily přirozenou součást života všech dospělých členů panovnické rodiny. Například v denním programu dětí posledního toskánského velkovévody Ferdinanda IV. (1835–1908) byl společně strávený čas omezen pouze na půlhodinu denně. Zatímco si děti hrály, otec kouřil toskánský doutník a matka se věnovala ručním pracím. Společných aktivit bylo velmi málo, o to větší vzácností však tyto okamžiky byly: Mé nejšťastnější vzpomínky, vzpomínala později Ferdinandova nejstarší dcera Luisa (1870–1947), se týkají chvil, kdy můj milovaný otec seděl vedle mě a mých bratrů a vyprávěl nám vlastní vymyšlené pohádky, ke kterým kreslil a maloval úžasné obrázky, které jsme hltali očima. Určité uvolnění nastávalo teprve v letních měsících, které malé arcivévodkyně trávily se svými rodinami na venkovských sídlech.
Zásady výchovy císařských princezen v 19. století zůstaly v hlavních bodech prakticky neměnné již od dob císařovny Marie Terezie. Ta vedla své dcery především ke zbožnosti, poslušnosti, zdrženlivosti, trpělivosti a vybranému vystupování. Také si musely osvojit na svou dobu přísné stravovací a hygienické návyky. Smysl pro povinnost, pevný charakter a vysoké morální a náboženské cítění byly arcivévodkyním vštěpovány i v následujících generacích. Dalším mimořádně důležitým aspektem bylo systematické vedení dívek k sociální práci: k tradičním aktivitám patřila například vlastnoruční výroba oděvů pro chudé, návštěvy dobročinných institucí, lazaretů či rozdávání drobných peněžních darů z vlastního kapesného. Jednalo se nejen o účinný výchovný prostředek, jehož smyslem bylo tříbení charakteru, ale také o určitou formu reprezentace panovnické rodiny, jejíž součástí arcivévodkyně měly být již od útlého dětství.
Mezi šestým a sedmým rokem přebírala výchovu císařské princezny vychovatelka (guvernantka) a současně byl zahájen vlastní vzdělávací proces. V té době arcivévodkyně již musela ovládat čtení i psaní. Výuka byla vedena soukromě (vždy za přítomnosti vychovatelky či komorné) předními odborníky, většinou gymnaziálními či univerzitními pedagogy a příslušníky církve. Na sklonku 18. století byly arcivévodkyně vzdělávány vedle čtení, psaní a počítání také v náboženství a cizích jazycích, především francouzštině a italštině. Vyučovány byly i základy geografie, církevní a světové dějiny, tanec, kreslení, malování, zpěv, hudba a ruční práce. Obecně však lze konstatovat, že získané vědomosti císařských princezen byly v mnohých ohledech velmi povrchní.
[…] Například dcery arcivévody Karla (1771–1847) získaly vzdělání také v přírodních vědách, a součástí jejich rozvrhu se stala dokonce výuka plavání. Vzdělávací programy dalších generací císařských princezen byly i podle dnešních měřítek poměrně náročné. U arcivévodkyně Marie Kristýny (1858–1929), pozdější španělské královny, byl kladen důraz na výuku cizích jazyků. Ovládala již jako dvanáctiletá němčinu, češtinu, maďarštinu, angličtinu, francouzštinu a italštinu, kromě toho se účastnila společně se svými bratry i hodin latiny, filozofie, přírodních věd a hospodářství. Vyučování dcer arcivévody Karla Ludvíka (1833–1896), mladšího bratra císaře Františka Josefa I., bylo orientováno podle veřejných osnov a vedle tradičních předmětů v něm našlo své místo také bruslení, plavání a tenis.
OBJEKTY SŇATKOVÉ POLITIKY
Ideální završení výchovy císařské princezny představoval sňatek. Po jeho uzavření arcivévodkyně přestala být členkou arcidomu a zpět mohla být přijata pouze tehdy, pokud ovdověla. Vstup do manželství byl na základě habsburského rodinného řádu výslovně vázán na souhlas císaře jako hlavy rodiny a všechny svazky uzavřené bez panovníkova svolení byly považovány za neplatné. Císařského povolení bylo nezbytné rovněž pro takzvaná morganatická (nerovnorodá) manželství, tedy svazky uzavřené mimo přesně vymezený okruh aristokratických (vládnoucích, bývalých vládnoucích a vybraných knížecích) rodin. K takovým manželským spojením však u arcivévodkyň docházelo pouze výjimečně. […]
Ve většině případů nebyl výběr životního partnera soukromou záležitostí, ale byl veden státními a rodinnými zájmy, často bez ohledu na vzájemné sympatie potenciálních manželů. Za jakýsi ideál byl považován sňatek do některé z panovnických rodin. Některá takto dohodnutá manželství byla harmonická, jiná skončila katastrofou. Velkou pozornost vzbudila svého času například kauza již zmiňované arcivévodkyně Luisy, která roku 1902 opustila manžela, saského korunního prince Fridricha Augusta, kvůli učiteli jazyků svých dětí. Po skandálním rozvodu se vzdala příslušnosti k saskému královskému domu a podle německého občanského zákoníku směla znovu užívat své dívčí jméno. Případnému návratu do arcidomu však císař František Josef I. zabránil tím, že nařídil suspendovat veškerá její práva arcivévodkyně.
I v otázce výběru životního partnera ovšem existovala v císařské rodině řada výjimek. Zvláště v závěru 19. století mezi rakouskými arcivévodkyněmi silně rezonoval ideál sňatku z lásky. Ani ten však nebyl sám o sobě zárukou manželského štěstí, jak je patrné z případu arcivévodkyně Alžběty Marie (1883–1963), jediné dcery korunního prince Rudolfa. Arcivévodkyně si sice prosadila nerovnorodý sňatek s Ottou, knížetem Windisch-Graetzem, avšak manželství bylo od počátku bouřlivé a nakonec skončilo dlouholetými spory o děti a rozvodem.
V císařské rodině samozřejmě byly také arcivévodkyně, které se nikdy neprovdaly. V takových případech zůstávaly členkami arcidomu až do své smrti. Jednou z nich byla například Marie Annunziata (1876–1961), jedna z neteří císaře Františka Josefa I. Roku 1902 se sice zasnoubila s bavorským princem Siegfriedem, zásnuby však musely být kvůli jeho duševní chorobě zrušeny. Marie Annunziata se podobně jako ostatní neprovdané členky rodiny intenzivně věnovala dobročinnosti (za první světové války pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici pro raněné v Augarten ve Vídni), působila jako patronka nejrůznějších kulturních a charitativních institutů a jako abatyše ústavu šlechtičen v Praze na Hradčanech. Po smrti císařovny Alžběty v roce 1898 se také často ujímala role první dámy na císařském dvoře.