Ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět začal v posledních dvou letech vedle historických průvodců publikovat i knihy beletristické (Ostny a oprátky, 2018; Sny a sekery, 2019; Dvacet minut na vsi, 2019; Republika, 2020). První dvě knihy z nakladatelství Host nejsou původním knižním vydáním, ale edicí Padevětových facebookových statusů z let 2016–2019, které byly pro knižní publikaci seřazeny dle chronologie dějů. V Ostnech a oprátkách začínáme zkraje 20. století a končíme rokem 2000, Sny a sekery se datují 28. říjnem 1918 až 17. listopadem 1989.
Autorovou intencí je zprostředkovat každodennost zejména historických osobností 20. století. Se záměrem dosáhnout při zobrazování jejich příběhů paradoxu či napětí využívá v zásadě dva principy – představuje dějinný okamžik prostřednictvím známé osobnosti v záblesku obyčejnosti (Adolf Hitler se nemotorně potýká se snídaní), nebo zachycuje převratný moment v životě nějaké osobnosti (zatčení Jana Zahradníčka). Doprovodné citáty z novin či beletrie mají podpořit kontrast všedního dne a dramatu velkých dějin, byť jde mnohdy spíše o účelové ozvláštnění (např. u reynkovské miniatury z roku 1951, v níž si básník nese nákup, je přetištěn úryvek z jeho básně z dvacátých let, což neřekne nic ani o jeho každodennosti, ani o jeho díle).
Kompozičně mají texty též jen dvě varianty. V první je jméno protagonisty zmíněno v úvodu a následují paralelně zachycené okamžiky (Jan Masaryk se dívá z okna – na sekretariátu sedí Klement Gottwald – Václav Kopecký se šťourá v zubech – Egon Hostovský nemůže spát – ani arcibiskup Beran – Edvard Beneš se snaží přikrýt). V druhé začíná děj drobným výjevem (Vyskočila na podezdívku a naklonila se přes plot…), pokračuje zachycením všedního dne a končí pojmenováním dané postavy (Dagmar Skálová vyndala z příborníku nůž a opatrně mouchu vysvobodila…). Mechanická aplikace těchto dvou postupů vede k tomu, že by v četných případech bylo možno zaměňovat úvod se závěrem jiného mikropříběhu, aniž by se změnilo vyznění. Výsledkem je variace na nekonečné seriály – postup sám sebe vyčerpá a nevyhnutelně se dostaví pocit déjà vu, umocňovaný opakovanými motivy (v zubech se šťourá Kopecký stejně jako Ladislav Mácha). Autor předkládá šablonovité charaktery, jejichž psychologii nahrazuje kontextová známost, a opakovatelný děj s typizovanými zvraty. Buď jsou postavy vystaveny nepatřičnosti (Reynkovi se v brašně zaleskne konzerva s gulášem), nebo schematismu (Jana Krejcarová zjevně opilá zvrací). A tak se odhaluje nepříjemná pravda: životní tragiku a osudové okamžiky nelze vyjevit banálně, neboť to nutně ústí zas a jedině do banality.
Padevět se snaží vzbudit dojem, že nejde o pouhý kaleidoskop miniatur, ale o naléhavou výpověď, k čemuž užívá hyperbolizovaný jazyk – vyšinutá přirovnání, personifikace věcí i přírodních dějů: Psací souprava odrážela šero z rohu pracovny, nůž na dopisy se díky světlu z okna leskl jako otevřená rána… Užitý styl nevede ke kýženému patosu, ten vylučuje sentiment i všudypřítomná familiárnost (Patočka na nákupu), leckdy necitlivá (Jirous ve vězení krájí knedlík lžící) či sarkastická (Kutlvašr shlédne na své špatně vyčištěné polobotky), naopak nadměrná a nepřesná metaforika prozrazuje kýč. Postavy jsou vydány napospas slovní hře: Nejde o krk. Slovo krk ho [Urválka] pobavilo a řekl si ho několikrát nahlas. Zítra půjde o krk Miladě Horákové… Co může fungovat na sociálních sítích s automatickou a sdílenou zpětnou vazbou, nezaručuje odpovídající naléhavost v knize. Podobné nakladatelské pokusy vycházejí z pragmatické úvahy, která odvozuje prodejnost svazku z počtu laiků, nebere se však již v potaz, že tyto přetisky facebookových statusů zrazují zejména samotného autora. V nahuštěné podobě sumarizují jeho kompoziční a myšlenkový schematismus i stylovou nedostatečnost.
V námětu se opakovaně vrací grotesknost a trapnost (K. H. Frank upatlaný marmeládou). Zpřítomněné postavy ztrácejí nárok na individualitu, sdílejí osud vytčený omezeným kompozičním a motivickým rámcem, osobní motivace jsou předem vyloučeny. Zlo je zesměšněno, a tak i bagatelizováno, ale stejnému mechanismu jsou vystaveny i příkladné postavy. A těžko dohlédnout, co se touto beletrizovanou interpretací dějin autor snaží říct. Ostny a oprátky sice deklarují, že se potkáváme se všedními životy v okamžicích, které se později stanou historickými, ale na těchto životech není nic všedního, naopak to celé stojí a padá na známosti kontextu a povědomí o daných postavách. Pokud by tu nebyl Hitler a Horáková, ale Michal a Petra, nikoho by to nezajímalo; pokud by zobrazované scény nečerpaly ze známých událostí, ale z čehokoli, postrádalo by to žádoucí efekt. A jak napovídá i zvolené výrazivo, vše má být šokující aneb dějiny à la bulvár.
Ve své třetí publikaci Dvacet minut na vsi nevybočuje autor stylově či kompozičně, pouze dobový tisk nahradily fotografie bez popisků. Zatímco předchozí knihy představovaly různá místa a čas, zde jsou zachyceni výhradně obyvatelé Lidic. Novinkou je autorův doslov, byť i v něm zachovává totožný styl. Padevět se snaží dosáhnout patosu a naléhavosti četným opakováním (mění se kulisy, mění se společenská uspořádání, mění se počasí), expresivitou (krvavý kráter lidského utrpení či krátery zloby) i personifikací (zlo neodešlo). Mnohé výpovědi jsou triviální (někdy dokonce mluvili stejným jazykem, někdy jazykem jiným), s nádechem bezděčné komičnosti (Lidem, kteří žili své životy v běžné vesnici a kteří je, pokud je nepokopal kůň nebo nepřejel autobus, ve svých chalupách a domech v klidu dožili a zemřeli (…), v posteli, ve které se narodili, nebo kousek od ní). Takto stylově vyhrocené závěrečné poslání už nemůže být apelem na svědomí či uvědomění čtenáře, ale stává se z něj klišé. Myšlenka v těchto úvahách chybí a lidský okamžik je v mikropříbězích ztvárněn vyšinutě: těhotná Marie se probudí u stolu s kompotem, v němž se krčí poslední dvě torza loňských hrušek – ponořila lžíci do kompotu a oba kusy hrušek začaly vyděšeně prchat – sousto je sice velké, ale kupodivu se do pusy vešlo, ale skoro ji zaplnilo a tak dál. Úděl Marie je druhořadý, zůstává pouze úžas nad slohovým cvičením s opětovně aplikovaným schématem (těhotná žena má chuť na sladké). Výsledkem je pouhá trapnost a spolu s pochybami nad obsahovou i formální stránkou knihy ještě otázka, proč by měly být oběti heydrichiády ztvárněny takto.
Dokud Jiří Padevět knižně publikoval své statusy v nakladatelství Host, šlo o jejich vizitku, ale pokud publikuje kvazibeletristické miniatury o občanech Lidic v nakladatelství Academia, je třeba se ptát, jestli by zde vyšly, pokud by nebyl ředitelem. Kniha není ani kvalitní kanonizovanou beletrií, která by zapadla do široce pojaté edice Europa, ani knihou vzpomínkovou (edice Paměť), ani populárně-naučnou historickou publikací. Není jisté, jestli si může Academia touto publikací vydobýt prestiž, nebo ji ztratit. Ani často uváděný argument popularizace neobstojí. Autor se stává popularizátorem jen tehdy, když má veřejnosti co prezentovat; popularizátor tlumočí závěry své odborné práce srozumitelnou formou a věcně správně. Dvacet minut na vsi touto optikou nahlížet nelze, nejde o odborný či literárně obstojný výstup. Koneckonců Jiří Padevět není v Academii na pozici vědce, ale manažera.