- kanovník
V klášterních řádech a pozdě ji i kolem ústředních chrámů byly utvářeny kapituly, sbory kněží (kapituláři, značně uvolněně a rozverně bychom mohli říci „hlavouni“), kteří byli zváni též kanovníci. Naším nejvěhlasnějším kanovníkem pražské kapituly a následně i svatovítským děkanem je kronikář Kosmas († 1125). Idea formulovaná sv. Augustinem († 430) ohledně řeholního společenství, vita canonica, předpokládala život podle určitého přesně stanoveného kánonu neboli pravidel. Lat. canonicus „pravidelný, řádný; pravidelná (roční daň)“ [canonicārius byl za císaře Juliana († 363) výběrčí daní], v církevní latině i substantivní „duchovní, kanovník“, je odvozeno od canōn „pravítko, měřítko, pravidlo; každoroční odvod, daň“, v církevní latině „zákon, regule“ a též soubor bohem inspirovaných, tudíž směrodatných a závazných biblických spisů (oproti spisům profánním neboli apokryfům). Do latiny přešlo prostřednictvím řeckého kanón „prut, hůlka, rourka; měřítko, míra“, jež je semitského původu. (Od stejného základu pochází kanon „dělo“ i kanál „vodní koryto, strouha, stoka, žlab“.) V Jungmannově Česko-německém slovníku se pod patřičným heslem objevuje první zmínka o epentetickém -v-, vsunutém z důvodů výslovnostních; a připojená zdrobnělina kanovníček představuje, podle pozdějších referencí, buď malého obtloustlého kněze, nebo chovance kněžského semináře. — Kanovnice (canonissa, canonica secularis), u Jungmanna rovněž zdrobněle kanovnička, bez bližších údajů (jen s odkazem na Dobrovského německo-český slovník), německy Domfrau a Stiftsfrau, byla světskou příslušnicí klášterního řádu bez patřičného řeholního slibu. Excerpta e-PSJČ ke kanovnici přinášejí pouze jediný doklad z románu Consuelo od George Sandové (který vyšel v překladu Sofie Podlipské roku 1865), byla jí hrbatá Věnceslava z Rudolstadtu.
dasik@nln.cz