Mezi zavrženíhodným padělkem a uměleckým dílem vede mnohdy jen nezřetelná hranice. Zatímco se některé literárně vybroušené fabulace těší zájmu historiků, další jsou terčem odsudků.
Začněme příkladem z pater nejvyšších. Přemyslovský rodokmen je až do knížete Bořivoje I. evidentní fabulací a na historickou autenticitu uvedených postav by si vsadil jen málokdo, pomineme-li zatvrzelé obhájce pravosti zelenohorského a královédvorského rukopisu. Nicméně výtka směrem k Přemyslovcům, že by si svůj původ vymysleli, či dokonce dali zfalšovat, jistě nezazní. Je to pochopitelné. Počátky Přemyslovců jsou nedílně spjaty se vznikem českého státu a jen těžko očekávat znevažování příběhu, který stojí na počátku naši státnosti. Mnoho šlechtických rodů již takové štěstí nemá, byť bylo jejich počínání analogické. Ve snaze povznést svoji prestiž neváhaly vylepšovat rodokmeny a fiktivními předky poukazovat na svoji starobylost. Ačkoli je již dnešní dějepisectví vzdáleno mínění pozitivistických historiků, kteří podobné pokusy hodnotili jako „nechutné“ či „nestvůrné“, jisté ódium podvodu se zde vznáší i nadále. V některých případech jakoby vše do sebe zapadalo. Oldřich II. z Rožmberka, proslulý svými padělky listin a pečetí, dal rozšířit myšlenku o společném původu jihočeských Vítkovců a římského rodu Orsiniů, zdálo by se tedy logické jeho troufalé tvrzení zařadit mezi Rožmberkova zavrženíhodná falza. Paradoxně právě v případě domnělého příbuzenství však nelze vyloučit, že Oldřich jednal bona fide.
...