Kde jen se vzalo to neštěstí dělit v Praze dějiny na české a obecné. Stará dobrá (nu dobře, jak kdy a jak pro koho) monarchie sice držela obdobný model, avšak s tím rozdílem, že stolicemi českých dějin byly především vyvažovány touhy a tenze kulturně i sociálně se rozvíjejícího národního společenství. To se však rozhodně nechtělo izolovat od okolního světa a velcí profesoři, kteří za Rakouska a i za první republiky tyto stolice drželi, ve skutečnosti psali jedny jediné dějiny, v nichž se národní prolínalo s evropským/obecným. Zlé, avšak pravdivé jazyky tvrdí, že po válce stála za oním novým pražským rozdvojením především osobní řevnivost, ba přímo nenávist nových koryfejů bez vlastních analytických výzkumů a bez svébytných monografií, o něž by se mohli v normální společnosti opřít. A jak známo, osobní hraje v Čechách prim. Ještěže na jiných kamenných univerzitách v Čechách a na Moravě k onomu schizofrennímu rozdvojení nedošlo, a i když jsou na nich dnes mnohdy udělovány docentury a profesury obecných či českých dějin, přesto, alespoň formálně, v nich dějiny jedno jsou.
...