V březnu letošního roku uplynulo padesát let od vydání prvního čísla časopisu Dějiny a současnost, periodika, které mělo za úkol popularizovat nové poznatky marxistického dějepisectví. DaS se však začal během krátké doby pomalu odchylovat od představ stranických ideologů. Na jeho stránkách se začalo otevřeněji psát o dříve zapovězených tématech. Od roku 1961 stál v čele redakce časopisu historik Zdeněk Šikl, jehož v roce 1963 doplnil jako druhý redaktor, historik a archivář Milan Churaň.
Jaké bylo Vaše první setkání s časopisem Dějiny a současnost?
Musím se přiznat, že o DaSu jsem zpočátku vůbec nevěděl. To, že takový časopis vychází, jsem se dozvěděl až v roce 1961, kdy jeho šéfredaktor Zdeněk Šikl začal hledat redaktora. Šiklovi mne doporučil Emanuel Mandler, se kterým jsem se znal už od roku 1958. Tenkrát jsem se na DaS poprvé podíval v knihovně, abych věděl, co je to vlastně zač, a když jsem viděl ročníky 1960 a 1961, byl jsem zděšený, protože to, co se tam psalo, bylo na velmi nízké úrovni. DaS měl spíše takový vlastivědný obsah, občas se tam objevil i větší článek, ale většina autorů nebyli zkušení historici. Především však zveřejňované příspěvky byly až otrocky poplatné komunistické ideologii. Také proto se mi zpočátku do DaSu nechtělo. Mandler mne však přesvědčoval, že se obsah časopisu dá změnit k lepšímu. Tomu přispíval i názorový vývoj ve společnosti, a tak jsem se nakonec rozhodl do DaSu jít. Jenomže to dopadlo tak, že Jaroslav Pecen, který mě znal již z vysoké školy, byl v té době zaměstnancem ideologického oddělení ÚV KSČ a v této funkci měl pod sebou stranický dohled nad Československou společností pro šíření politických a vědeckých znalostí, která DaS vydávala. A ten mé přijetí jednoduše zamítl. Se Šiklem jsme se pak domluvili, že to za rok zkusíme znovu. Napodruhé mé přijetí už vyšlo, a tak jsem nastoupil v červenci 1963. Pomalu jsem začal pronikat do prostředí, které vytvářelo zázemí DaSu. Společnost historiků jsem do té doby osobně příliš neznal, jelikož jsem předtím pracoval v archivu. V redakční radě byla sice řada známých historiků, ale ti do DaSu většinou nepsali. Tak jsme se na ně začali obracet a dělali z nich postupně kmenové autory časopisu.
...