Pojmy barok a manýrismus měly pro historiky umění dlouho poněkud nepříjemnou pachuť. Generace, jež estetické normy vyvozovaly z antického dědictví a nápodobu přírody považovaly za nutný předpoklad stylu, takto pojmenovávaly věci směšné, bizarní a vyumělkované. Johann Joachim Winckelmann spojoval původ prvního z nich s adjektivem barocco, portugalským výrazem pro nepravidelné přírodní útvary, deformované perly nebo i křivě rostlý zub. Dokonce ještě Jacob Burckhardt, jehož zásluhou se druhý termín ujal coby označení epochy, řadil mezi hlavní charakteristiky manýristického slohu jistou "zvrhlost" (Ausartung). Kladného hodnocení se oba fenomény dočkaly teprve na přelomu 19. a 20. století. Barok se zcela neutrálním vědeckým pojmenováním stal teprve po vydání Základních pojmů dějin umění z pera Heinricha Wölfflina (1915), zatímco o plnou rehabilitaci manýrismu se nejvíce přičinil Max Dvořák. Od té doby se pohled na kdysi znevažované úkazy hodně změnil. V manýristickém a barokním umění nespatřujeme už rozklad rene sančních principů, nýbrž zcela svébytné tvůrčí snahy. Oba pojmy stále častěji užíváme k postižení nadčasového kulturního typu — jak to ostatně před více než osmdesáti lety postuloval český historik umění Vojtěch Birnbaum. Postmoderní kritikové v nich spatřují metahistorické kategorie, ale také svrchovaně aktuální způsoby uvažování, stojící v protikladu vůči osvícenské a moderní racionalitě. Zásluhou Michela Foucaulta nebo Gillese Deleuze, se zejména barok stal jedním z klíčových pojmů současného filosofického myšlení. Že barokní způsob vidění zdomácněl i v umění posledních dekád, ukázal před časem britský historik Stephan Calloway.
...
Argo, Praha 2008, 404 s., 298 Kč