- Liberté, egalité, stupidité. Už je to nekonečný seriál, dlouhý a stejně stupidní jako mexická telenovela. Vlády a parlamenty nejen že určují historikům, jaké mají psát dějiny, ale pilně vymýšlejí paragrafy na každého, kdo by se opovážil psát a říkat o dějinách něco, co páni poslanci považují za škodlivé pro duši národa. Míra demokracie tu o tvůrčí potenci zákonodárců nerozhoduje. 12. října 2006 se v jediném dni seběhly dvě události. První z nich byla udělení Nobelovy ceny za literaturu tureckému spisovateli Orhanu Panukovi. Ten sotva vyvázl zpod paragrafu trestního zákoníku postihujícího "hanobení tureckosti" tím, že hovořil v jakémsi interview pro západní časopis o genocidě Arménů za první světové války. Druhou událostí bylo vítězství francouzských socialistů, kterým se konečně podařilo protlačit parlamentem zákon, který postihuje popírání této (nesporné) genocidy stejně jako popírání holokaustu. Proč? Co je Francii do toho? Jednoduše řečeno, žije ve Francii okolo půl milionu Arménů, což představuje již slušný voličský potenciál. Jeden protestní plakát to výstižně komentoval heslem liberté, egalité, stupidité. Tento poslední zákon totiž spadal do utěšeně narůstajícího balíčku podobných zákonů o historii, jež vesměs pro změnu prosadila pravice. Ať už to byl zákon o "správném" traktování historie francouzského kolonialismu ve školách, nebo zákon o otroctví, podle kterého už byl obžalován (nikoliv ovšem souzen) historik. Francouzští politici se přitom pohoršují, že Turecko má vážné deficity v demokracii a prezident hrozí, že zabrání jeho vstupu do Evropské unie, pokud se nepřizná ke genocidě Arménů. Z Turecka mu na oplátku velice případně vzkazují, aby si nejdříve zametl před vlastním prahem, tj. přiznal se alespoň k "salle guerre" (špinavé válce) v Alžíru, podobně jako se v minulém roce poprvé přiznal rakouský prezident k nestydaté lži, na níž byla založena celá existence poválečného Rakouska. Tedy k tvrzení, že Rakousko bylo nevinnou obětí Hitlerovy expanze.
...