Medaile jsou typické pro renesanční tvorbu. S prvními se setkáváme již v 15. století ve Ferraře, kde je jejich výroba spojována zejména s Antoniem Pissanem. Rychlé rozšíření tohoto nového "informačního média" po Itálii umožnila hlavně jeho trvanlivost a typický okruh uživatelů. Na medailích se nechávali zobrazit nejen vládci světští i duchovní — knížata a papežové, ale i učenci a umělci. Z Itálie přešlo medailérské umění v 16. století do německých zemí, kde se uplatnilo zvláště v bohatých městech, jakými byly Augsburg či Norimberk. Velký zájem o zvěčnění na medailích projevovali nejen tamní zámožní měšťané, ale pozadu nezůstávala ani šlechta. Rytci, budoucí medailéři, tehdy zvaní Konterfetter, pracovali původně se dřevem a kamenem. Kov se pro ně stal novým materiálem, s nímž se teprve učili zacházet. Vedle typizovaných a málo individualizujících vyobrazení se prosazovala cizelérská, minuciózní, do perfekcionismu dovedená práce — důraz byl kladen hlavně na detaily obličeje i oděvu. Věrnost portrétnímu umění si tak vyžadovala školené tvůrce. Ti dokázali na malém prostoru zachytit co nejvěrněji hlavu či poprsí. Nejčastěji používali drahý a měkký kov jako zlato a stříbro. Nezůstalo však pouze u vyobrazení lidí: na reversu většinou čteme stručný, ale závažný text. Tvoří jej citáty z Bible, rodové devízy nebo jiná hesla objednavateli blízká či pro něj charakteristická. Nutná obrazová zkratka přála rozvoji symboliky, medaile získávaly ideové, konfesijní, politické či válečnické zabarvení.
...