Filip Tomáš — Akropolis, Praha 2005, 470 s., 550 Kč
Snad žádnému z významných umělců, kteří byli po většinu života tak či onak souputníky československé komunistické strany, se nepřihodilo, aby jeho osobnost a dílo byly "Stranou" přijímány s tak prudkou a náhlou protikladností před nastolením komunistického režimu a nedlouho poté. František Halas, který byl před únorem 1948 jako nejpřednější reprezentant kultury v nových poměrech delegován do řady funkcí, byl s nástupem padesátých let, tři měsíce po své smrti, rezolutně zavržen coby představitel dekadentní a morbidní poezie. Plenární schůze Svazu československých spisovatelů v lednu 1950, na níž k tomuto aktu exkomunikace ústy Ladislava Štolla došlo, připomínala soudní tribunál. A Halas se svými uměleckými následovníky na ní byl v podstatě odsouzen jako "škůdce" a "vnitřní nepřítel" — na rozdíl od Záviše Kalandry pravda jen ve světě literatury. Recepce Halasova díla pak mohla sloužit jako jedno z měřítek kulturní liberalizace, či naopak dogmatizace.
...