Švédský král Karel XII. pobyl pět let na území osmanské říše. Usiloval zde o odplatu za porážku, kterou mu uštědřil ruský car Petr I. u Poltavy, a také o udržení Švédska mezi velmocemi.
Sultán Ahmet III. se v dopise z roku 1712 obrátil na Karla XII. slovy: Nejmocnější mezi králi vyznávajícími Ježíše... V dalších řádcích adresáta důrazně až rozzlobeně žádal, aby osmanskou říši spolu se svými muži konečně opustil. Švédský král totiž využil pohostinnosti a politické náklonnosti hlavy říše Osmanů a po prohrané bitvě u Poltavy se stáhl na jeho území. Z vítaného hosta se ale postupně stával těžko snesitelný svéhlavec, který pobýval za řekou Dněstr více než pět let. Švédsko sice mělo svého stálého vyslance u Velké Porty až od roku 1734 (resp. 1757), ale vzájemné vztahy se staly intenzivními už v polovině 17. století za „nepřemožitelného“ Karla X. Gustava, a především pak za vlády Karla XII. během jeho „tureckého pobytu“. Jako téměř vše, co se týká Karla XII., je jeho význam pro švédsko-turecké vztahy na počátku druhého desetiletí 18. století mnohdy spíše odrazem kouzla a síly osobnosti než skutečnosti samé. Podobně je tomu v jistém ohledu i s jeho pobytem v Benderu (užívá se i plurál Bendery, též Tighina, dnes na území Moldavska). Neznamená to ovšem, že by Karlovo působení bylo bez významu, minimálně se vymykalo tehdejším zvyklostem. Významem Karla XII. ve švédsko-tureckých vztazích se zabývaly i některé studie vydané v posledních letech Švédským výzkumným institutem se sídlem v Istanbulu. Koneckonců Švédsko je zemí, kde má studium orientálních jazyků a kultury dlouhou tradici.
...