Soubor historických esejů o barokním člověku uzavírá trojdílnou řadu z italského nakladatelství Laterza, nyní kompletně přeloženou také do češtiny (předcházel Středověký člověk a jeho svět, redigovaný Jacquesem Le Goffem, česky 1999, a Renesanční člověk a jeho svět, sestavil Eugenio Garin, česky 2003). S poměrně značným časovým odstupem (italské vydání 1988—1991) tak český čtenář získává vhled do dílny převážně románských historických škol, s nimiž se u nás v překladech tak často nesetkáváme. Zároveň je přitom konfrontován s původní českou variantou těchto sborníků, jež vydává nakladatelství Argo (zatím Člověk českého středověku, 2002, chystá se Člověk českého raného novověku) a které jsou italským podnikem přímo inspirovány.
Hned zkraje můžeme konstatovat, že pozdní vydání by nebylo na závadu — eseje zůstávají valnou většinou velmi inspirativní —, kdyby vydavatel alespoň v doslovu reagoval na skutečnost, že evropský i český dějepis za oněch 15 uplynulých let přece jen vyprodukoval leccos zajímavého k danému tématu. Vyšehradské vydání zůstává bohužel zcela pietní k originálu. Nejvíce nás bude zajímat, jak pořadatel sborníku Rosario Villari svého barokního člověka definuje. Především se distancuje od pojetí, jež chápe barokní společnost zejména prizmatem konfliktu, neklidu a permanentní krize. Zároveň se ovšem nespokojuje s užitím termínu baroko jako prostého chronologického vymezení (víceméně se mu kryje se 17. stoletím) a hledá specifiku barokního člověka. Tu nachází ve výběru barokních lidských (respektive "profesních") typů. V tom i v odlišném přístupu jednotlivých autorů k jejich zpracování je také kniha nejzajímavější.
Villarimu jde opravdu o to "popsat zvláštní aspekty a typy" barokního člověka, a nikoli zmapovat celé panorama barokní společnosti. Specifický typ osobnosti vlastní 17. století konstruují i ti autoři, na které připadla zdánlivě nadčasová nebo tradiční lidská role. Henry Kamen vynechává případné geniální politiky mezi panovníky, ale popisuje ve svém Státníkovi typ všemocného ministra (Mazarin, Olivares) nebo státníka, jejž vynesla do čela státu revoluce (Cromwell). Villari se ve svém Povstalci nevěnuje hrdinům lidových či stavovských rebelií, ale trpělivě sleduje zápas o vytvoření legitimní, "důstojné" politické opozice. James Amelang v Měšťanovi zase líčí nikoli skromného příslušníka budoucího středního stavu, ale spíše opatrného arivistu, který velice racionálně buduje svou pozici. Mezi autory, kteří pojali svůj úkol spíše jako sled drobných portrétů, a tím i příkladů, patří Giovanni Carreri, autor kapitoly o Umělci. Nezapomíná přitom ale na proměny vztahu umělce, společnosti a začínajícího uměleckého trhu. Na příkladech je založen také esej o Řeholnici od Maria Rosy, jenž zase trpělivě buduje především psychologický obraz nadaných žen v podmínkách přísné klauzury a odříkavosti. K nejpozoruhodnějším kapitolám patří Sekretář Salvatora Nigra. Vynikající obraz "nové" společenské role (rodí se samozřejmě už v pozdní renesanci) řemeslníka moci a "přeborníka v diskrétnosti", jenž zůstává v pozadí, ale ve skutečnosti je srdcem a mozkem (či prodlouženou rukou) svého vladaře. Cenné je — a tento přístup se objevuje i v jiných statích této knihy —, že autor pracuje především se soudobou politickou literaturou a své závěry odvozuje důsledně ze soudobé teorie. Jinou velmi zdařilou kapitolou je Kazatel od španělských historiků Manuela Morána a José Andrése-Gallega. Svůj profil kazatele opět důsledně odvozují ze soudobých rétorických pravidel a postupně jej budují po jednotlivých vlastnostech a předpokladech, jaké musel prokázat či nabýt. Rovněž vynikající je esej o druhé ženě vedle už zmíněné řeholnice, totiž o Čarodějnici (od jedné k druhé nemuselo být někdy daleko, vezmeme-li v úvahu například případ posedlých jeptišek z Loudunu). Autorem je Brian P. Levack, jenž pojal své téma nezvykle — jako hledání "reálné čarodějnice". Vymezuje totiž takové okolnosti, vlastnosti a předpoklady postižených žen, které byly "reálné" a v lidové kultuře a vesnickém prostředí vedly běžně k exkluzi určitých osob. Jim pak stačil ke spuštění známého mechanismu "honů na čarodějnice" jakýkoli vnější popud přicházející ze světa autorit.
Knihu o barokním člověku tedy můžeme tedy opustit s vědomím, že máme na českém trhu o jeden kvalitní titul více, a s lehkým zneklidněním nad skutečností, že přístup italských (převážně) a dalších kolegů je sice inspirující, málokdy však přesahuje horizont západní a jižní Evropy.
Přeložily Jiřina Němcová, Kateřina Novotná, Jana Novotná a Jitka Špačková, Vyšehrad, Praha 2004, 328 s., 348 Kč