Další svazek reprezentativní edice nakladatelství Paseka tentokrát pokrývá ožehavé období prvního století vlády habsburské dynastie na českém trůnu. Jeho autor Petr Vorel se zhostil úkolu, který nelze pokládat za příliš vděčný. Jde totiž o jedno z "nejostřeji sledovaných" témat v moderní české historiografi i. Už od časů Františka Palackého se střídaly různé pohledy na otázky spjaté s nástupem nové dynastie, s konflikty habsburských vládců a stavovských reprezentací, s průnikem evropské reformace do náboženského i veřejného života české společnosti a v neposlední řadě s pobytem císařského dvora Rudolfa II. v Praze. Éra 16. a počátku 17. století se netěšila jen bohatému zájmu historiků, ale také publicistů, politiků a vykladačů různých ideologií.
Potřeba vyrovnat se s balastem často ideologicky zatížených interpretací činí historikovi, vybavenému kritickým nadhledem, relativně nejmenší potíže. Náročnější úkoly předkládá nutnost zvládnout dědictví dosavadní badatelské tradice a srovnat je s posunem ve způsobech interpretace i kladení otázek současné historické vědy. K tomu ještě přistupují značné těžkosti se stanovením periodizačních mezníků a se zvládnutím velké "teritoriální" šíře tématu, jež "programově" zahrnuje všechny korunní země, které v dané době tvořily český stát.
Petr Vorel se zmíněných "osidel" nezalekl a předložil veřejnosti svůj pohled na české předbělohorské dějiny. Jeho kostru tvoří chronologicky utříděné líčení politických, společenských a hospodářských dějin raně novověkého českého státu v letech 1526—1618. Tento základ doplňují pohledy na vývoj náboženských poměrů a umělecko-historické exkurzy. Hlavní výkladová linie se zdá poměrně dobře vyvážená. Postihuje všechny důležitější historické události a jejich podání nezapomíná zohlednit význam jednotlivých korunních zemí. Bohužel však poskytuje dost zjednodušený obraz, v němž se nenašlo místo na propojení světa veřejného a privátního, na spojení náboženství, myšlení a mentality dobového člověka, na podmínky každodenního života. Autor věnuje soustavnější pozornost alespoň náboženskému vývoji, který sleduje z hlediska postupné konfesionalizace společnosti. Přes využití tohoto (zejména v německém dějepisectví) módního přístupu setrvává líčení náboženských dějin v rámci tradičních výkladových schémat. Opomenuty zůstaly především poslední práce Zdeňka V. Davida o proměnách českého utrakvismu v 16. století.
Nedostatečné propojení "klasických" politických a sociálních dějin s dějinami kulturními představuje nejvýraznější koncepční slabinu knihy. Odstranit ji nemohly ani pohledy na renesanční umění včetně rudolfínského manýrismu. Možná proto, že z hlediska celkové struktury knihy působí dojmem až do datečně vložených kapitol. Autor ovšem může vcelku oprávněně poukazovat na nedostatek místa pro bližší sledování kulturních a civilizačních proměn. Obtížněji už lze zdůvodnit rozsáhlé pasáže zabývající se vývojem českého mincovnictví a měnovou politikou na počátku novověku. Volba tematické skladby bezesporu zůstává výsostným právem autora, tím spíše u syntetických děl podobného druhu, která usilují o přiblížení historické totality v daném časovém úseku. Nelze také tvrdit, že by českou stavovskou společnost otázky spojené s peněžními vztahy nezajímaly. Proč jim však poskytovat tolik prostoru včetně technických detailů a popisů jednotlivých druhů tehdy užívaných mincí?
Kromě sporných koncepčních záležitostí vzbuzují pochybnost i některé interpretace. Zaráží už podání nástupu nové dynastie. Pro autora celá věc skončila volbou v říjnu 1526. Ferdinand I. ale musel ještě před vlastní korunovací podstoupit obtížnou diplomatickou bitvu ohledně korunovační kapitulace. Právě a jen u Ferdinanda I. náležel výslednému obsahu kapitulace klíčový význam. Králi se podařilo odmítnout podrobné návrhy stavovských reprezentací a uspokojit stavy jen obecně formulovanými závazky. Díky tomu mohly pro Ferdinandovy následovníky korunovační sliby znamenat spíš formální záležitost. Také další výklad klíčových událostí (zejména konfliktů z let 1608—1618) nebere příliš v úvahu jejich symbolický či ideový podtext, objevovaný zejména antropologickým pohledem na politické dějiny. Mocenské vztahy se tak příliš zúžily na tradiční a současným znalostem již neodpovídající schéma "stavy versus panovník".
Přes zmíněné koncepční a interpretační problémy představuje kniha Petra Vorla poctivý historiografi cký výkon. Nejjistěji se její autor cítí v důvěrně známých kapitolách hospodářských a sociálních dějin a také v politických dějinách první poloviny 16. století. Do těchto témat vnesl ve svém dosavadním výzkumu řadu dílčích objevů, což mohl také využít v syntetickém shrnutí. Kniha přináší i srozumitelně podaná zpracování mnoha důležitých otázek: např. teritoriální skladba českého státu, vztah k Římské říši, vývoj šlechtického velkostatku atd. Vzhledem k tomu publikaci zřejmě velice ocení především studenti vysokých škol. Zůstávají však pochybnosti, zda VII. díl Velkých dějin svou úrovní opravdu přerůstá rámec spolehlivé vysokoškolské učebnice a zda může hrát roli skutečně reprezentativního shrnutí českých dějin let 1526 až 1618.
Paseka, Praha — Litomyšl 2005, 672 s., 640 Kč