O československo-polských vztazích ve sféře vojenství se doposud objevilo jen velmi málo prací. Jiří Friedl se pustil na pole dosud jen velmi mělce orané, a svoji práci proto pojal hlavně jako nástin celé problematiky a soubor konkrétních materiálů. Danou tematiku práce zdaleka nevyčerpává a ani to není jejím účelem. Mnohé otázky včetně řady zásadních zůstávají — jak uvádí sám autor — nadále neřešeny. V této souvislosti je až pozoruhodné, kolik aspektů vzájemné spolupráce dosud v řadě prací zůstávalo nepovšimnuto, když se naši i polští autoři věnovali striktně pouze problematice vlastních armád. Například již slavnostní předání bojových zástav prvním našim a polským pěším plukům postaveným ve Francii proběhlo společně. Stalo se tak v památný den výročí bitvy u Arrasu v roce 1915, jehož se kromě "roty Nazdar" zúčastnila i rota polská. Málokdo také ví o logistické podpoře, které se ze strany Poláků dostalo vznikající jednotce podplukovníka Svobody. I boj u Sokolova byl vybojován v battledressech pocházejících ze skladů polského vojska v SSSR, tedy známých "andersovců". Práce Jiřího Friedla tak především upozorňuje na zajímavou oblast, která až dosud zůstávala spíše na okraji zájmu českých a polských historiků.
Na začátku knihy se autor vrací do meziválečných let a stručně popisuje vývoj vojenských vztahů v tomto období. První velká kapitola je pochopitelně věnována období od března do září 1939, tedy zvláště okolnostem vzniku československé vojenské jednotky v Polsku a účasti Čechoslováků v zářijovém tažení. Následují kapitoly, v nichž se autor zabývá vztahy československých a polských vojáků ve Francii, Británii a "v dalekých krajích" (Jiří Friedl tímto polonismem, které do knihy ojediněle pronikly i na jiných místech, míní Blízký východ, severní Afriku a Sovětský svaz).
Na počátku druhé světové války mělo Polsko v táboře rodící se protihitlerovské koalice podstatně snazší pozici než československý zahraniční odboj. Přes drtivou porážku v září 1939 byla totiž polská emigrační vláda okamžitě uznána, a Polsko tak alespoň z formálního hlediska vystupovalo jako rovnoprávný spojenec západních velmocí. Československá emigrační vláda naopak na své plné uznání čekala dosti dlouho. Trpká zkušenost závěru třicátých let přinesla poznání, že na katastrofě obou zemí se podepsal i jejich vzájemný antagonismus. K projektu konfederace se zvláště Poláci stavěli s velkým zájmem, zatímco česká strana se, snad oprávněně, obávala snahy Poláků o dosažení dominantního politického vlivu. Od počátku zde také byla snaha vyhnout se zatažení do polsko-sovětských sporů. Ohled na vztahy se Sovětským svazem z československé strany stále více zesiloval, zvláště pak po vstupu SSSR do války. Snahu o sblížení doprovázel i rozvoj vzájemných kontaktů v oblasti vojenské. Vedle plánování společné vojenské budoucnosti se konkrétně projevoval například ve výměně stážistů, vzájemné pomoci při školení důstojníků či pomoci uprchlíkům a dobrovolníkům v cestě do zahraničních armád, ať již to bylo na Balkáně, na Blízkém východě, ve Španělsku či v průběhu evakuace z poražené Francie. Dosti opomíjenou, přesto jednou z nejvýznamnějších epizod se stala spolupráce při hledání a záchraně tisíců československých a polských občanů trpících v sovětských gulazích.
V polských perutích sloužilo několik našich letců, přes důležitý faktor jazykové blízkosti i vzájemného pochopení specifi ckých problémů emigračních armád však k přímé bojové součinnosti celých jednotek docházelo zřídka. Vlastně jediný příklad, společný boj v obleženém Tobruku, přitom dokázal evidentní výhody podobného přístupu. Překážkou však byly především spory kompetenční a prestižní, pokud by z objektivních důvodů musely být československé jednotky podřízeny velení vyšších polských svazků. Od roku 1943 ale vzájemná spolupráce výrazně ochladla. Po objevení katyňských hrobů a následném přerušení diplomatických styků mezi SSSR a Polskem se polská emigrační vláda stále více dostávala do defenzivy. Stalin se rozhodl hrát podle svých pravidel a nechal v Sovětském svazu vytvořit novou armádu i politickou reprezentaci, plně ovšem na sobě závislou. Smrt generála Sikorského, teheránská konference a vstup vojsk Rudé armády do Polska poté předznamenaly konečný neúspěch snah londýnských polských vlád. Československá diplomacie již předtím opustila pro Sověty evidentně nepřijatelnou myšlenku konfederace a rozhodla se přimknout k vznikající východní supervelmoci. Podepsání československo-sovětské smlouvy o přátelství pak pochopitelně izolaci londýnských Poláků jen prohloubilo.
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, 384 s., 100 Kč