Pražské nakladatelství Libri se rozhodlo navázat na svůj úspěšný počin, jímž je Encyklopedie měst a městeček České republiky Karla Kuči. Jakýmsi navázáním a současně pendantem se má stát nová řada, jejímž námětem jsou tentokrát vesnická sídla. Nakladatelství se opět podařilo najít vhodného autora, odborně zdatného a navíc velmi pracovitého („vesnická“ encyklopedie má obsahovat pět svazků, z nichž každý se bude zaobírat jedním z pěti českých regionů; na Moravu se tentokrát asi zapomnělo). Je jím mladý architekt a urbanista Jan Pešta (nar. 1973), absolvent ČVUT, působící dnes na středočeském územním odborném pracovišti Národního památkového ústavu. Po svazku věnovaném středním Čechám, který vyšel předloni, přistoupil Pešta k regionu, jenž symbolizuje ty nejlidovější, nejčeštější a nejlépe dochované tradice – k jižním Čechám. Oba svazky jsou koncipovány podobně. Po úvodním vyhodnocení regionu z hlediska lidové vesnické architektury, jejího historického vývoje a některých charakteristických zvláštností následuje vymezení jednotlivých architektonických podoblastí. Autor jich pro jihočeský region (kryjící se mu s rozlohou dnešního Jihočeského kraje, k němuž je navíc připočteno ještě Pelhřimovsko) rozeznává hned 18, ty stručně charakterizuje a hodnotí. Pak přichází část, v níž je abecedně seřazeno 283 jihočeských vesnic, jejichž popis tvoří jádro slovníku. Úvodem ovšem dlužno poznamenat, že název knihy je matoucí, dílo totiž nezahrnuje zdaleka všechny jihočeské vsi, ale pouze jejich velmi omezený výběr. Správně by měl znít Encyklopedie českých památkových vesnic. Autor jinak jednat nemohl, kdyby se zabýval všemi vesnickými lokalitami v regionu, musel by být rozsah práce několikanásobný nebo statě mnohem stručnější, až telegrafi cké. Což by bylo jistě škoda. Takže tu nacházíme všechny vesnické památkové rezervace a památkové zóny (existující i uvažované), zařazení dalších vesnic je však již dost subjektivní a možná náhodné. Nevidím sice Peštovi do autorské kuchyně, ale zdá se mi, že zde postupoval podle toho, jak o dané lokalitě existují památkářské pasporty nebo nějaká podobná zhodnocení. Jen tak se mohlo stát, že například z krajiny na jih od Třeboně (kterou autor těchto řádek důvěrně zná) jsou ve slovníku uvedeny Kojákovice, Hrachoviště, Lipnice a pak až Buková u Trhových Svinů, zatímco jiné vsi se stejně památkově zajímavými stavbami a stejně urbanisticky hodnotné (jako například Cep, Domanín, Mladošovice, Kramolín, Spolí, Těšínov či Šalmanovice) zde chybějí, třebaže na některé z nich je aspoň odkazováno. Odhaduji, že v Encyklopedii českých vesnic je pouhá desetina z celkového počtu dnes existujících sídel vesnického charakteru. Jinak ovšem jde o velmi zajímavé a poutavé čtení. Každá ves je nejdříve opatřena geografi cko-správní charakteristikou, pak následuje poměrně obšírný přehled historického vývoje (s důrazem na založení a středověk, poněkud opomíjen je novověk) a charakteristika urbanistické struktury vesnice a poté i popis nejvýznamnějších staveb, zejména statků a chalup, ale pominuty nejsou ani kostely, kaple, tvrze atd. Pešta se nevyhýbá, a to je dobře, ani ranám, jež socialistické půlstoletí a následná vlna úpadku obecného vkusu a úcty ke starým stavbám uštědřily našim vesnicím a jež se dodnes nepodařilo (v mnoha případech se již nikdy nepodaří) zacelit. Nejde tu pouze o stavby nenávratně zničené, mnohdy nahrazené zcela neadekvátními a do vesnického prostředí nevhodnými novostavbami, ale také o budovy chátrající a ohrožené. V kterémsi novinovém rozhovoru se svěřil, že chátrání našich vesnic postupuje na mnoha místech tak rychle, že leckde tradiční architektura nenávratně zmizí, takže zanedlouho už nebude ani o čem psát. Na jižní Čechy se takový chmurný poznatek naštěstí tak docela nevztahuje, nicméně na konci recenzovaného díla se nachází seznam chátrajících a ohrožených nemovitostí s možnostmi jejich případného využití. Sympatická je pozornost, kterou věnuje vesnickým stavbám z druhé půle 19. století a počátku století následujícího, které dnes ve většině jihočeských architektonických subregionů určují vzhled většiny vesnic a ráz celé sídelní krajiny. Stať o každé vsi je doplněna několika kvalitními fotografi emi a černobílým otiskem katastrálního plánu z druhé třetiny 19. století. Bylo by jistě škoda tak jedinečného a výmluvného pramene nevyužít, nicméně zamrzí, že autor v nich opomenul označit čísly popisnými aspoň nejvýznamnější a v okolních řádcích přímo popisované stavby. Myslím, že by to ocenil pro lepší orientaci nejen čtenář, ale ještě více potenciální návštěvník dané lokality. Kniha je zakončena množstvím dodatků, mj. slovníkem pojmů, česko- německým slovníkem místních jmen, seznamem památkově chráněných lokalit i lokalit podle územněsprávního začlenění. A pochopitelně přehledem literatury. Přes některé výhrady nutno konstatovat, že Peštova encyklopedie představuje potřebnou aktuální zprávu o stavu památek vesnické lidové architektury 15 let po pádu komunismu. Zároveň to je kniha krásná, zajímavá a určitě přelomová. Vždyť s takovým detailním záběrem a v takovém rozsahu u nás o venkovských památkách ještě nikdo nepsal. Snad přispěje k tomu, abychom pohlíželi na tradiční architekturu (tento pojem razí právě Jan Pešta) jako na něco, co je srovnatelné se slohovými i městskými památkami a co je, stejně jako ony, hodno zvýšené ochrany. Bude ji potřebovat stále víc, neboť stárnutí vesnice, nedostatek prostředků na nákladnou údržbu a ještě nákladnější opravy a také masivní vpád katalogového nevkusu činí její budoucnost ne příliš jistou.
Libri, Praha 2004, 592 s., 950 Kč