Nová knížka Andrzeje Stasiuka leckterého čtenáře určitě překvapí. Pokud někdo očekává, že v ní najde neznámá fakta, jedinečné zážitky nebo věrohodnou kroniku ryze polských událostí, bude na první pohled zklamán. Pětačtyřicetiletý básník, prozaik a vydavatel, žijící stranou literárních center v beskydském městečku Czarne, totiž vzpomíná na své dětství a mládí, kdy se měly objevit slibné náznaky budoucího talentu, hodně zvláštním způsobem, který má s tradičně chápanou intelektuální autobiografií pramálo společného. Ze začátku se sice vrací do 70. let a vypráví o tom, jak za gierkovské epochy neustále utíkal z domova a ze školy, trávil celý čas mezi pacifi stickou mládeží, zajímal se nejvýše o nahrávky rockových kapel nebo o alkoholové eskapády, a to vše probíhalo během cest do různých koutů Polska, jenže přes všechna uváděná jména, místa a okolnosti dotýká se vzdálené minulosti jen letmo a dost „bezobsažně“. Analogicky Stasiuk postupuje i ve druhé části, kde zachycuje 80. léta – éru Solidarity a výjimečného stavu. Také tady sice evokuje jakoby atraktivní situace a zmiňuje se o vězení, kam se dostal po útěku z vojenské služby, nebo vzpomíná na tajné kolportování tiskovin „v podzemí“ a na schůzky s opozičními intelektuály, ovšem dělá to trochu proti vůli, téměř nechtěně a s telegrafi ckou stručností. Na rozdíl od známého žánru pamětí hraje klíčovou roli ve Stasiukově případě osobitý styl celého vyprávění. Zkušený autor se pokouší vtisknout chaotickým útržkům pevný tvar, snaží se vyhmátnout jakési nápovědi budoucího, ale je si až příliš vědom toho, že veškeré vzpomínání bývá klamné, zrazuje nás na každém kroku, vymyká se běžnému chápání. Ostatně ne náhodou se Stasiukovy netradiční „memoáry“ netýkají tolik konkrétních myšlenek, nerozebírají vlastní obsah nekonečných potlachů s kamarády ani neanalyzují oblíbené knihy kultovních spisovatelů Bartha, Ginsberga, Sartra a dalších, ale spíše krouží kolem neurčitých pocitů, všudypřítomné nudy, touhy po „svobodě“, ačkoli mladí aktéři nevědí, co si mají se sebou počít. Prozaik pak chápe vzpomínky – obrazně vzato – jako vykřesávání jiskry slabé paměti, pochybné evokování tváří, pohybů a zvuků, nejisté mapování prostoru „ztraceného“ života, kdy se zdálo, že „lidové“ Polsko bude existovat navěky. K minulosti ho mají dovést krátké a úsečné věty, stejný rytmus řeči, pravidelné přerušování výpovědi pomocí hovorové vsuvky Jo anebo opakovaných formulí Nikdy už to tak nebude, To byla ta legendární doba, Ne jako dneska. Přestože Stasiuk zachycuje někdejší bezčasí, vždycky vzpomíná s humorem, mluví s nadhledem člověka, který se nebere vážně. Využívá každé příležitosti k tomu, aby komicky sestavil vedle sebe absurdní jednotlivosti nebo završil určitou pasáž přímo aforisticky. Takovým způsobem ale na sebe polský prozaik prozrazuje více než sáhodlouhé psychologické popisy. A hlavně – vyslovuje devízu, která má nezanedbatelnou cenu zvláště v českém prostředí. Není snadné zmoci se na odstup a prohlédnout vlastní slabosti. Celkový dojem ze Stasiukovy skvělé prózy a výborného překladu Václava Buriana ale poněkud kazí Topolův doslov. Chybí mu především lehkost a vtip. Navíc místy sklouzává k naivní sebeprezentaci a pochybnému zdůrazňování, jak pomáhá česko-polskému dialogu. Knihu ke všemu „zdobí“ červená páska s Topolovým jménem, která vyvolává dojem, že je důležitější než přeložený autor. Něco takového by Stasiuka jako vydavatele nikdy nenapadlo.
Přeložil Václav Burian, doslov Jáchym Topol, Prostor, Praha 2004, 232 s., 249 Kč