Nejzávažnějším problémem dnešního řešení cikánské otázky je (...) likvidace kočovného způsobu života cikánských občanů, jejich trvalé usazení a celkový převýchovný proces, při kterém se mají odstranit nebo alespoň potlačit záporné stránky jejich života i charakteru, vyzvednout jejich kladné stránky a má se urychlit proces bez bolestné asimilace mezi ostatní naše obyvatelstvo.
V tomto případě jde tedy především o skupinu cikánů kočovných, tzv. olašských, kteří žili výhradně tímto způsobem života až do února 1959, kdy byl proveden v naší republice soupis kočujících a polokočujících osob na základě zákona č. 74 o trvalém usídlení těchto osob, schváleného Národním shromážděním v říjnu 1958. Problém trvalého usazení cikánského obyvatelstva se týká také skupiny druhé — cikánů polokočovných čili polousedlých, kteří sice bydlí ve většině případů na jednom místě — obvykle ve velkých cikánských osadách na Slovensku — ale odcházejí z nich na přechodnou dobu nebo i na několik let do českých zemí, kde se pohybují sami nebo i se svými rodinami střídavě mezi jednotlivými okresy nebo kraji proto, že hledají výhodnější podmínky zaměstnání, bydlení a celého života. Cikáni z této skupiny také vedou kočovný způsob života, i když ne výhradně a i když při něm používají moderních dopravních prostředků — jako vlaku, autobusu apod. Zachycení tohoto způsobu "novodobého kočování" a jeho řešení je ještě obtížnější než u typické skupiny první.
Kočovný způsob života byl v podstatě zcela zlikvidován pouze u třetí skupiny — u cikánů usedlých, se kterými se dnes zabýváme pouze z hlediska převýchovného procesu, protože se i u nich dodnes udrželo mnoho starých znaků nejen v mnohých formách materiální kultury, ale především v jejich názorech, zvycích, pověrách, které spolu se značným procentem negramotnosti brání i těmto cikánům v jejich opravdové přeměně a zdravé asimilaci. (...)
Dějiny a současnost č. 2/1960, s. 9