Komtur Řádu Britského impéria Peter Ackroyd (* 1949) je člověk, jemuž plným právem náleží označení literát. Jeho dílo se prezentuje v obdivuhodné žánrové šíři: zahrnuje básně, romány, biografie, literární kritiky i historické studie. České překlady představují shodou okolností takřka reprezentativní průřez Ackroydovou žánrovou tvorbou. V roce 1995 vydalo nakladatelství Paseka Ackroydův román Golem z londýnských doků. O pět let později následovala biografie básníka a malíře Williama Blakea. Péčí nakladatelství BB Art vyšla roku 2002 kniha Londýn s nezvyklým podtitulem biografie a zatím posledním vydaným překladem se stala studie Albion, kořeny anglické imaginace. Již samotným názvem nasadil Ackroyd laťku ambicióznosti této knihy pořádně vysoko, a je tedy nutné nejprve zjistit, co má pojmem imaginace vlastně na mysli. Pro anglickou imaginaci neexistuje žádná přesná defi nice, píše autor již v první větě textu a vzápětí si vypomáhá slovy Henryho Vaughana: Je jako velký kruh čirého a nekonečného světla. Tuto metaforu Ackroyd doplní: Anglická imaginace se podobá kruhu, je věčná, nemá začátek ani konec, pohybuje se vpřed i vzad. Jasnější představu o obsahu knihy získáme až z plejády historických osobností, o nichž kniha pojednává a jejichž soupis je uveden hned v úvodu. Prostým součtem zjistíme, že v seznamu fi gurují představitelé pěti oborů – literáti, architekti, malíři, hudební skladatelé a jeden sochař. Ještě výmluvnější je početní zastoupení jednotlivých disciplín. Desítka skladatelů je slabou třetinou počtu zahrnutých architektů a malířů, ale žádná ze skupin nemůže konkurovat více než stovce literátů. Ackroyd zkoumá imaginaci především na jejích historických dokladech – artefaktech, které lze bez větších výhrad zastřešit souhrnným označením umělecké dílo (významnější výjimku tvoří snad jen fi lozofi cké texty). Jednotlivé oblasti zkoumání, členěné do nedlouhých kapitol, řadí autor diachronně. Protože mu jde o kořeny anglické obrazotvornosti, je jen logické, že více než polovina celého textu se zabývá středověkem, zatímco 20. století se Ackroyd dotýká vlastně jen prostřednictvím hudby. Úsilí, se kterým se časovým epochám i jednotlivým představitelům věnuje, závisí ovšem zcela na autorově vůli. Ackroyd si je vědom nezměrné šíře zvoleného tématu a hloubka ponoru se liší případ od případu. Někde se s přemírou materiálu vyrovnává stěží zastíranou povrchností, jinde se jeho exkurzy zabývají i zdánlivě bezvýznamnými detaily. Imaginace má podle moderních teorií fundamentální význam při utváření kultury, a to zdaleka nikoli pouze v jejím axiologickém smyslu. Ackroyd si vytkl ambiciózní cíl a je mu jasné, že pro úspěch v tomto snažení je nutný interdisciplinární přístup a širší hledisko, než jaké představuje zúžená kunsthistorická optika. V měřítku jednotlivých oddílů textu se mu leckdy daří poukazovat na pozoruhodné souvislosti mezi fenomény, které se na první pohled zdají vykazovat spřízněnost velmi mlhavou. Tam, kde místo výkladu vypráví příběh, získává jeho psaní na působivosti. Nejproblematičtějším aspektem Ackroydovy knihy je ovšem nejasná celková koncepce. Autor se vlastně o syntézu či zobecnění ani nepokouší. Takový postoj se ale často jeví jako promarněná šance. V kapitole věnované anglické fi lozofi i Ackroyd zdůrazňuje a dokládá její empirické a pozitivistické tendence, které nachází následně i v anglickém malířství a hudbě. Úvahy o specifi ckých rysech angličtiny, podložené i historickými dokumenty, zůstávají ale znovu pouhým konstatováním. Zmínka o vztahu mezi imaginací a jazykem se pak omezuje na jediný závěrečný odstavec. Přitom se právě v těchto řádcích autor dotýká principu, který již dříve rozpracovali američtí antropologové E. Sapir a B. L. Whorf v tzv. hypotéze jazykového relativismu. Obsah této koncepce lze stručně vyjádřit tezí, podle níž jazyk nutí své uživatele vidět svět určitým způsobem a obrazy konstruované různými jazyky se vzájemně liší. Zabývá-li se Ackroyd především jazykovou kulturou – ať už v podobě umělecké literatury nebo fi lozofi ckých textů – je opomenutí tohoto východiska k dalším úvahám těžko pochopitelné. V závěru knihy píše: Anglická obrazotvornost se vyznačuje spíše synkretismem a aditivností – jedna epizoda ústí do druhé – než sklonem k formálnosti a teorii. A tato věta platí v plné míře i o něm samém. Jako by i formální stránka jeho studie, jasně vyjadřující nechuť ke spekulacím všeho druhu, měla být dokladem hluboce zakořeněného empirického myšlení. Ackroyd v kapitole o eseji cituje sebeironický výrok Samuela Johnsona: Stačí, aby své práce označil za eseje, a rázem získá právo navršit bez ladu a skladu sbírky poloviny života. Bylo by nesporně křivdou charakterizovat touto větou Ackroydovy studie. Ale právě tato kniha je bezmála ukázkovým dokladem toho, že brilantní jednotlivosti ještě nezaručují soudržný celek.
Přeložila Hana Volejníková, BB Art, Praha 2004, 490 s., 390 Kč