Ačkoliv si mimořádnost zjevu a díla Petra Chelčického uvědomují historikové i filosofové již půldruhého století, nedá se říci, že počet závažných vědeckých pojednání odpovídá významu osamělého a stále poněkud záhadného jihočeského myslitele. Boubínova práce je po dvaačtyřiceti letech teprve druhým knižním pokusem o celistvé uchopení osobnosti pozoruhodného solitéra, ovšem pokusem mimořádně zdařilým, který se čestně řadí po bok textům Jaroslava Golla, Rudolfa Urbánka a F. M. Bartoše, ba v mnohém je i předčí. Nemám tu na mysli pouze schopnost zužitkovat nové poznatky, které poměrně nedávno přinesly analytické studie Josefa Macka, Eduarda Petrů, Miroslava Truce, Františka Šmahela a Eduarda Maura, s nímž se autor na řadě míst badatelsky překrývá, nýbrž především hloubku a šíři pohledu. Boubín se svého tématu zhostil po systematickém patnáctiletém výzkumu, pronikl jako málokdo jiný do myšlenkového světa Petrových současníků i protihráčů, takže dokonale zná „dobový diskurz“, ale to vše by nestačilo, kdyby mu jeho hrdina nebyl osobně blízký. Autorův porozumivý přístup, přerůstající v určitých partiích až v názorové souznění, ne-li přímo ztotožnění, tvoří základ hermeneutické metody, usilující o pochopení individuálních, neopakovatelných struktur Petrova duševna a zároveň o postižení jeho podstaty. Toto porozumění prostupuje celou Boubínovou knihou a nalézá výraz jak v kultivované, klidné a duši hladící češtině, zvládající i úskalí výkladově obtížných problémů (např. husitské diskuse o eucharistii), tak v obrazové příloze, v níž autor zachytil místa spjatá s životními příběhy Petra Chelčického, jeho předpokládaných příbuzných, přátel i známých. Práce samotná má vzornou kompozici. První část, zabývající se identifi kací svérázného fi lozofa a rekonstrukcí jeho života, nepostrádá téměř detektivní rozměr. V souladu s F. M. Bartošem a Eduardem Maurem se Boubín kloní k oprávněnosti hypotézy o Chelčického totožnosti s vladykou Petrem Záhorkou, aniž by se odvážil defi nitivně strhnout závoj tajuplnosti, dodávající protagonistovi knihy nesporný půvab. S naznačenou identifi kací souvisí i korekce běžně uváděných dat Petrova života a smrti. Byl-li totožný s Petrem Záhorkou, pak se narodil kolem roku 1380 a zemřel snad nedlouho po roce 1450. Druhá, nejobsáhlejší partie je věnována rozboru a hodnocení myšlenkové originality a přínosu Chelčického díla. Boubínova interpretace je podle mého soudu naprosto adekvátní analyzovaným textům včetně mínění, že Petr své názory formuloval v očekávání skonu pozemského světa a v reakci na propuknutí husitských válek. Autor přitom nikterak nezastírá, že se Chelčický jevil svým souvěkovcům jako podivín a blázen (pavlovský výrok My blázni pro Krista skýtá mimo jiné klíč k interpretaci jiného záhadného zjevu, bratra Palečka, údajného šaška krále Jiřího), přinejlepším jako respektovaný outsider, jehož podněty se zcela vážně zaobírali Mikuláš z Pelhřimova, Jan Příbram i Jan Rokycana. Čtyři zdánlivé detaily mě při četbě knihy zaujaly více než cokoliv jiného. Předně to bylo Petrovo konzervativní stanovisko v eucharistických polemikách a jeho výčitka táborským kněžím, že složité teologické problémy předestřeli prostým lidem, kteří je nemohli při nejlepší vůli pochopit. Jak blízko měl v tomto ohledu Chelčický k Vavřincovi z Březové, jenž fakticky tvrdil totéž! Neméně závažný je Petrův výrok na fóliích spisu O trojím lidu, kde se prudce obrací proti bojovníkům, kteří v zápase za boží zákon sekli, věsili, topili, pálili a jinak krev z lidí cedili… Podle mého přesvědčení zde jihočeský hloubal parafrázuje známou pasáž z tzv. Žižkova vojenského řádu, což jen podporuje dataci jeho traktátu do podzimních měsíců 1424 a současně vypovídá o síle kritické odezvy, již slepý válečník svým programem i počínáním vyvolal. Třetí poznámka má obecnější charakter. Vezmeme-li v potaz, že Chelčický byl opravdu autodidakt, potom jeho spisy představují jedinečný důkaz o kulturní úrovni tehdejší češtiny, jejíž stylistické zvládnutí činilo průraznému mysliteli nemalé potíže. A konečně si dovoluji upozornit na Petrův obraz bolestného, trpícího Krista, nápadně korespondující se soudobým výtvarným zpodobením Vykupitele. Jakkoliv bývá hermeneutická metoda, toužící se dobrat skrytého a nadčasového smyslu zkoumaného jevu, nosná, má v historických vědách své meze, což potvrzuje závěr Boubínovy práce. Tvoří jej kapitola o trestu smrti, ve skutečnosti samostatná a tematicky uzavřená studie, vymykající se z celku knihy i proporčně. Opodstatnění jí ale nechybí, neboť autor právě na tomto – dnes aktuálním – problému demonstruje myšlenkové spojnice Petrova díla směrem do minulosti i současnosti. Bohužel, úsilí postihnout na tomto příkladu antropologickou konstantu vyznívá v daném případě anachronicky. Chelčický, důsledně odmítající trest smrti, své indické a antické předchůdce neznal. Námitku lze vznést rovněž k tezi o názorové příbuznosti Chelčického s Gándhím a Martinem Lutherem Kingem. Historický a kulturní kontext působení proslulých pacifi stů se přece jen dost výrazně lišil. Tyto drobné výhrady však nic nemění na pozitivech skvělé Boubínovy knihy.
Vyšehrad, Praha 2005, 200 s., 228 Kč