V lednu roku 1976 napsal architekt Jan Sokol malíři Karlu Svolinskému gratulaci k osmdesátým narozeninám. Mimo jiné v dopise stálo: chodím teď často do svatého Víta... a často stojím před Vašimi okny, jež jsou mi zde světlým bodem v té spoustě ubohosti a nepravdivosti, kterou sem doba nanesla, povzbuzením a nadějí, že snad přece ještě není vše pryč a ztraceno. Oba umělci se svým dílem podepsali na dnešní podobě pražské katedrály: Svolinský návrhem a realizací vitráží a mozaik ve 30. a 40. letech, Sokol o něco později dveřmi Zlaté brány, dokončenými v roce 1960. Paradoxem zůstává, že zatímco pro Svolinského se práce v katedrále stala odrazovým můstkem do světa umění a monumentálních realizací, Sokolovy dveře patřily k jednomu z mála uskutečněných plánů, de facto šlo o první a poslední velkou architektovu zakázku. Své vzpomínky Sokol dokončil nedlouho před svou smrtí v roce 1984. Ve svých osmdesáti letech se ohlížel nejen za svou profesí architekta, ale prostřednictvím psaní se mohl znovu setkat s dávno zemřelými členy široké rodiny. Zázemí domova a katolická víra jsou hlavním obsahem první částí vzpomínek. Slušné chování a dobré mezilidské vztahy vůbec byly hodnoty, které Sokol vždy nadřazoval vlastní profesi, což nebylo zvláště po únoru 1948 lehké. O to více můžeme ocenit, že ze vzpomínek architekta, jehož plány zůstaly z devadesáti procent nerealizovány, nezaznívá žádná hořkost, pro některé autory memoárů tak typická. Studium architektury na pražské technice Sokola velmi zklamalo, paralelně proto začal navštěvovat přednášky z dějin umění na fi lozofi cké fakultě. Později měl díky stipendiu v Paříži možnost pracovat v ateliéru Le Corbusiera, tehdejšího představitele moderní architektury. To byla pro Sokola velká škola; přestože patřil jen k jednomu z mnoha učedníků v Le Corbusierově ateliéru, měl celou řadu příležitostí k seznámení se s umělci ze všech koutů světa a s jejich názory na moderní architekturu. Nebyli to však jen architekti, se kterými se Sokol v Paříži potkával, započalo zde také přátelství s fi lozofem Janem Patočkou. Po návratu z Paříže se Sokol nemohl dlouho prosadit, nakonec získal místo na ministerstvu veřejných prací, což mu zajišťovalo možnost věnovat se vlastní tvorbě. Orientoval se na sakrální architekturu. S jistou nadsázkou lze říci, že všechny Sokolovy návrhy staveb jsou v zásadě chrámy, jako třeba jediná realizovaná Sokolova stavba: pavilon v zámeckém parku v Duchcově pro barokní fresku Václava Vavřince Reinera. Více se Sokol uplatnil svými návrhy kostelních předmětů, ať už to byly návrhy na osvětlení, lustry, oltáře, kalichy, textilie či skleněné a keramické předměty. Za úspěšné mohl Sokol považovat i své působení na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde byl v době protektorátu dokonce rektorem. Jeho vyznamenání řádem Svatováclavské orlice v roce 1944 mu přineslo řadu obvinění, ze kterých se musel po válce zodpovídat. O absurdnosti té doby svědčí i to, že v komisi, před kterou se Sokol obhajoval, seděl autor výtvarného návrhu odznaku Svatováclavské orlice Karel Štipl, jenž byl ke konci války zatčen a krátce deportován v Terezíně. Školu Sokol nakonec opustil až v roce 1959, kdy byl „odsunut“ do Státního ústavu památkové péče. Ani zde neztratil tvůrčí elán a až do pozdního věku pracoval na úkolech souvisejících s ochranou a rekonstrukcí českých památek (Zvíkov, Bechyně, Soběslav, Cheb, Olomouc, Sázava aj.). Číst paměti Jana Sokola je skutečný požitek. Přestože bychom dnes z hlediska realizovaných prací o autorovi nemohli hovořit jako o úspěšném architektovi, Sokol sám to tak nevnímal. Byl si vědom toho, že z jeho obrovského díla byl realizován jen nepatrný zlomek, ale zároveň byl přesvědčen, že to, co se podařilo dokončit, má trvalou hodnotu a svou cenu. Změny režimu se již nedočkal, zemřel v září 1987.
Triáda, Praha 2004, 344 s., 416 Kč