Sociální stát byl zásadním a všeobjímajícím rámcem života společnosti druhé poloviny 20. století. Po optimistickém období evropské ekonomické konjunktury dvaceti poválečných let, která sociálnímu státu dopřála sdostatek zdrojů k produkci všeobecného blaha, a skrovnějších následujících dvou dekádách, které nenápadně vyzývaly k opatrnému přehodnocování jeho fungování, přibývají do příběhu o sociálním státu čím dál smutnější kapitoly. Populární levicový sociolog Jan Keller ve svém výkladu osudů sociálního státu ukazuje kdysi ztepilého hrdinu plného života, těšícího se všeobecnému obdivu, jako dnes žalostně bledou a neduživou postavu, která valem ztrácí energii přinášet někdejší dobro a se kterou si nikdo neví rady. Skomírající sociální stát je sužován mnohými chorobami, jež se podle autora dají jen těžko, jestli vůbec, podrobit účinné léčebné kúře, pokud se odehrává v prostoru globalizované ekonomiky, lokální neukotvenosti fi rem, snižování moci a svrchovanosti národního státu, rostoucí nejistoty na trhu práce, terciarizace ekonomiky, stárnutí populace, křehnutí rodiny a krize sociální solidarity. Tyto procesy pak v různých konfi guracích způsobují, že stát není schopen uspokojivě řešit problémy sílící nezaměstnanosti, důchodového a sociálního pojištění, ochrany občanů před jejich přílišnou komodifi kací a s tím související zranitelností. Smutná éra v historii sociálního státu je v Kellerově skeptickém pohledu vyvolaná zejména ztrácením půdy pod nohama, na jejíž základech byl kdysi sociální stát vystavěn a na níž dokázal poměrně dlouho stát. Naplňování sociálních práv občana na přelomu 19. a 20. století, které teprve umožnilo plné rozvinutí práv občanských a politických, bylo v Kellerově výkladu postaveno na dvou předpokladech: stabilitě trhu práce a stabilitě rodiny. Po 2. světové válce státy těžily z rychle rostoucí ekonomiky, stabilní zaměstnanosti a pevnosti pracovních svazků. Nastala zlatá éra sociálního státu, během níž se výrazně rozšířily řady střední třídy. Silný průmysl ve spojení s byrokratickými institucemi sociálního státu dokázal garantovat bezmála plnou zaměstnanost v plnohodnotných pracovních úvazcích. Kellerova analýza příčin soumraku sociálního státu se snaží ukázat, že úpadek charakteristické instituce modernity je spjat především s přechodem industriální společnosti ke společnosti postindustriální, tedy ekonomice služeb. Při tomto přechodu se neopakovala situace z doby přechodu agrární společnosti ke společnosti industriální, kdy průmyslová ekonomika byla schopna absorbovat téměř beze zbytku všechny zemědělské pracovníky a poskytnout jim podobně stabilní práci. Postindustriální ekonomika služeb již stabilní a plnohodnotnou práci většině občanů není schopna nabídnout, protože podnikatelé jsou dnes konkurenceschopní pouze při vysoké míře pružnosti a schopnosti neustálé proměny, což si vyžaduje fl exibilitu zaměstnanců. Hlavním rysem této fl exibilizace trhu práce je však přenášení co největšího objemu rizik na zaměstnance a občany. Přestože není pozorovatelné drastické zvyšování nezaměstnanosti, Keller varuje před tím, že roste počet neplnohodnotných a částečných úvazků s minimálními jistotami a výhodami. Stát zároveň v průběhu života sociálního státu postupně přicházel o fi nanční zdroje v podobě daní fi rem, které je nucen uplácet daňovými úlevami, aby fi rmy na jeho území vůbec investovaly a působily na kýžené snižování nezaměstnanosti. Kellerova kniha je v debatě o sociálním státu, jeho minulosti a budoucnosti tvrdou polemikou s neoliberalistickými přístupy, prosazujícími se jak v akademické, tak v politické sféře. Vystupuje zejména proti narůstající hegemonii ekonomického diskurzu pronikajícího do debat o jednotlivých segmentech sociálního života. Obraz marginalizace velkého počtu lidí, které se Keller obává v případě redukce sociálního státu na nutné minimum, nachází autor ve 14. století: Tehdy putovaly Evropou početné skupiny těch, kdo byli uvolněni z agrárních feudálních poměrů a z lokálních komunitních vazeb a nepodařilo se jim integrovat do nové kultury měst a patrimoniálních dvorů. Neměli žádné místo v sociální struktuře s jejím systémem distribuce uznávaných pozic. Tehdejší houfy „přebytečných“ lidí proto vytvářely skupiny lapků, tuláků a vagabundů, kteří se protloukali životem, stojíce vně všech uznávaných a tolerovaných vazeb. Kellerův radikální postoj k instituci, která může být posledním rámcem pro zajišťování sociální solidarity, zabraňování úplné atomizaci společnosti a marginalizaci mas je artikulován velmi skepticky. Přesto je jeho dílo hodnotným průvodcem pro každého, kdo by se rád vydal na cestu k podstatě fenomenální, problematické a tak komplikované instituce, kterou sociální stát je.
SLON, Praha 2005, 158 s., 199 Kč