Straší nás politika, která hájí jen zájmy nejbohatších, ale k voličům promlouvá jazykem předstírajícím demokratizaci, emancipaci, solidaritu... anebo pacifismus. Taktiku oligarchů, s níž se setkáváme ve střední Evropě, pozoroval kulturní teoretik Mark Fisher v brexitové Británii nebo v Trumpových Spojených státech. Předně mu však nešlo o rétoriku usnadňující život oligarchům, ale spíše celému neoliberálnímu systému. Proto hovořil o kapitalistickém realismu (viz i titul jeho starší knihy, česky 2010) – o kultuře utvrzující nás ve víře, že současný ekonomický řád je neměnný a alternativou je jen gulag nebo utopie. V souboru textů K-punk (překlad O. Trhoň a J. Trnka, předmluva K. Veselý, Ostravská univerzita, Ostrava 2022) nahlédl neoliberální manipulace z mnoha perspektiv. Sledoval privatizaci deprese a stresu (pojímání duševních obtíží jako osobních problémů, nikoli důsledků pracovních podmínek a organizace společnosti), globální posun od nudy k úzkosti nebo nečekaně osvobozující potenciál masové kultury (včetně souhry mezi lidskoprávním hnutím a populární hudbou). Zvláště v odkazu sedmdesátých let 20. století viděl naději, že vše ještě není ztraceno: Celé populace jsou odkázány ke smutku z práce, zatímco poslouchají, že automatizace je o jejich místa připraví. Optimismus sedmdesátkové etapy musíme znovu oživit. Musíme pečlivě rozebrat všechny triky, které kapitalismus využil k tomu, aby sebevědomí proměnil v depresi. (...) Začíná to vypadat, jako kdyby byl kapitalistický realismus místo konce historie jen třicetiletá přestávka v běhu dějin. Proces, který v šedesátých letech začal, lze teď obnovit. Vědomí se znovu pozvedá...
- mš -