Neonacistická Národnědemokratická strana Německa (NPD) vznikla v šedesátých letech 20. století a po dlouhou dobu byla (na poměry extremistických uskupení) zvláště v regionálních volbách relativně úspěšná. Ještě donedávna – než byla vytlačena zprvu méně průhlednou značkou Alternativy pro Německo (AfD) – zasedala v saském zemském sněmu. Dvacet let po válce bylo antisemitské pomrkávání spojující antikomunismus s antiamerikanismem, s vůdcovstvím a s máváním identitárními symboly poměrně šokující. Dnes je naopak překvapivé, jak trefně odpovídají dobové charakteristiky NPD projevům radikálního islamismu nebo rétorice mnoha amerických republikánů a vůbec konzervativních populistů napříč Evropou i jinde. Užitečnou analýzu poválečného pravicového radikalismu, jež může usnadnit orientaci i v současném dění ve východní Evropě, podal Theodor W. Adorno: Podstatná je na této ideologii její zlomkovitost. Mnohé „fošny“ (...) odpadly. Zcela schází perspektiva „celosvětového zítřka“, a tím má v sobě celek tak trochu něco nepružného a ještě mnohem více postaveného na beznaději, než tomu podvědomě také už bylo v nacismu. (...) Ve fašismu nikdy neexistovala nějaká skutečně propracovaná teorie, (...) záleželo na moci, bezpojmové praxi, nakonec na bezpodmínečné vládě... V přednášce Aspekty nového pravicového radikalismu (překlad D. Korte, Pulchra, Praha 2021) z roku 1967 Adorno zmínil i taktiku, která by umožnila bránit se propagandě NPD: věcně pojmenovávat a napravovat zoufalou situaci, v níž se její voliči nacházeli.
- mš -