ta slova znějí jako z nějakého zaříkadla: Tanger, Ceuta, Melilla, Oran, Alžír, Tunis, Súsa, Monastir, Tripolis, Benghází, Tobrúk, Alexandrie… A to je jen výběr názvů severoafrických měst, která se objevují v televizním zpravodajství i na stránkách novin s železnou pravidelností, a přesto o nich v centru Evropy víme jen málo. Případně je máme spojeny spíše s událostmi tu méně, tu více historickými.
Kam jsem jen dohlédl, na pláži vládl chaos. Výsadková plavidla přistávala v dorážejícím příboji, zmítala se ve vlnách a vyhazovala mužstvo i výstroj do vody. Vojáci bezcílně bloudili, beznadějně ztraceně volali na sebe i nadávali jeden na druhého i nazdařbůh. Nikde na pláži ani na pobřeží nebylo vidět jediný útvar. Byl jsem prochladlý… byl jsem osamocený… Tak popsal své zkušenosti z vylodění spojeneckých jednotek v severní Africe, konkrétně v Maroku, generál Lucian King Truscott – a Patrick Ryan je pak využil jako jedno z mott kapitol v knize Jak jsem vyhrál válku. Severní Afrika nebyla strategicky důležitá jen v době druhé světové války. Její sepětí s Evropou je velmi úzké a dlouhé, přesto pocit osamělosti, ať už při dosažení jednoho či druhého břehu, je asi ve vzájemném kontaktu tou nejčastější vnitřní emocí.
Články, které najdete v tomto čísle, popisují vzájemné setkávání mezi těmito dvěma kontinenty, či alespoň jejich částmi, natolik podrobně, že si z mapky severní Afriky budeme moci odmalovat i toho nejposlednějšího pomyslného lva – ĎaS se totiž před žádným hic sunt leones nezastaví.
Ať ani vaší zvídavosti v cestě nic nestojí,
to vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová