Teprve nedávno začaly díky Evě Stehlíkové vycházet české překlady tragédií římského politika a literáta Seneky: Faidra (2011) a nyní souborně Oidipus, Thyestes (publikovaný již 1992) a Octavia, přeložená Danielou Čadkovou (Lucius Annaeus Seneca, Tragédie I, Větrné mlýny, Brno 2017). Poslední zmíněný titul býval Senekovi přisuzován, ale do korpusu patří spíše proto, že v něm filozof sám vystupuje – v roli stoika marně vzdorujícího Neronovi, jehož měl vychovávat, ale nakonec (už mimo dramatický text) jím byl donucen k sebevraždě. Intelektuál kosmopolitního středomořského prostoru (narozen v Córdobě, vychováván v Egyptě, v Římě byl senátorem a poradcem cí saře, na Korsice exulantem…) vytvářel nová zpracování řeckých dramat. Zatímco v Octavii jeho postava hledá klid v pohledu do nebes, v nostalgické kritice rozma řilosti a v umravňujících radách tyranovi, skuteč ného dramatika Seneku zajímalo živé zlo a utrpení. Jak se dědí z generace na generaci, jak je neseme ve svých tělech, jak sami sebe stravujeme a obětujeme – podobni Thyestovi po děsivé hostině: Rozežeň mraky osudu, / vzpomínky na zlou minulost, / rozjasni tvář a usměj se… Jednu chybu mají ti, co trpěli: / nikdy už nevěří svému štěstí, / i když se k nim Štěstěna vrátí, / stydí se, bojí se radovat. / Bolesti, kde ses tu vzala? / Pročpak mne voláš? (…) / Pročpak mne nutíš k pláči? (…) / Poupata růží mi padají z hlavy, / mé vlasy vzácným nardem natřené / vstávají děsem a déšť slz / proti mé vůli smáčí mou tvář, / uprostřed slov rodí se sténání…
- mš -