Jak žili, a hlavně jak pracovali ti, kteří studovali proslulou FAMU (Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze) v opěvovaných „zlatých šedesátých“ a absolvovali v rozmezí let 1968 a 1973? Filmové historičky Marie Barešová a Tereza Cz Dvořáková dávají odpověď v knize Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu? (NFA, Praha 2017), jíž završily orálněhistorický projekt Generace normalizace. Formou rozhovorů s třinácti vystudovanými filmaři a filmařkami přibližují období, které přálo spíše oportunistickému přizpůsobování než uměleckému talentu. Kupříkladu Angelika Hanauerová k tomu říká: V praxi to vypadalo asi tak, že třeba mi někdo, kdo mi tykal a byl hrozný kamarád, řekl: „No jasně, tenhle námět chci, přines scénář za tři týdny.“ A já jsem psala, psala, psala a za tři týdny tam přijdu. A buď tam ten člověk nebyl, nebo bylo zrušeno celé oddělení. Nebo on tvrdil něco jiného. Ale neřekl nic na rovinu. (…) v Krátkém filmu mi jeden dramaturg, kterého pak vyhodili, řekl: „Udělej nám film o Leninovi.“ Já jsem řekla, že by to muselo být hrané a musel by ho hrát Louis de Funès, což teda oni nepřijali. A byl šlus. (…) To je to období, kdy naše máma říkala: „To je ta ztracená generace.“ Část kamarádů emigrovala, část kamarádů, spolužáků se přidala k režimu, část se upíjela, část prostě byla na sebevraždu nebo se zbláznila a postupně se ta parta, která se vybudovala, rozpadala… V odpovědích plasticky vyvstává také období po roce 1989, kdy mnozí ze zpovídaných začali konečně dělat to, co vystudovali, v což už ani nedoufali… Čekala je po čtyřicítce růžová budoucnost?
- ivc –