Začínal jste jako historik středověkých dějin, ale vaše práce je v obecném povědomí více spjata s problematikou válek a vojenství 18. a 19. století. Jak k této proměně došlo a jak ji s odstupem času hodnotíte?
V roce 1974 jsem se přihlásil do konkurzu na místo odborného pracovníka v Ústavu československých a světových dějin Československé Akademie věd, jak znělo „normalizační“ označení dnešního Historického ústavu AV ČR. V oddělení starších českých dějin se po poslední z čistek „uvolnila“ dvě místa – jedno pro badatele v oblasti husitství a jedno pro studium osvícenských reforem a počátků takzvané průmyslové revoluce. Odhlédnu-li od trapnosti celé situace a hrozící obnovy ideologizace oboru, měl bych jako medievalista blíže k prvnímu tématu, jenže možnost výběru dostal kolega s výrazně lepšími kádrovými předpoklady. Nedivím se mu – epocha, před níž profesionální i laičtí zájemci o historii stále upřednostňují středověk nebo období 20. století, vyžaduje neustálé potýkání s horou namnoze nepublikovaných pramenů, psaných většinou lajdáckým kurentem a v nekodifikované (slušně řečeno) němčině. Byl to pro mne neuvěřitelný zvrat, protože jsem do té doby neměl k dějinám 18. a 19. století takřka žádný vztah a jen pomalu jsem chápal, že jejich důsledky prožíváme a zažíváme (ve smyslu stravujeme) prakticky dodnes: Zamyslel se například někdo nad tím, proč se většina příběhů ve fantasy literatuře odehrává v rádoby atmosféře starověku nebo středověku (a nikoli třeba v časech Marie Terezie nebo Františka Josefa?) a proč se na druhé straně ideologicky nejvíce zneužívají a nejspíše budou i nadále zkreslovat historické události právě uplynulého století? Tyto a podobné věci mě posléze přiměly se s epochou raného novověku smířit.
...