sedmdesát let je přibližně délka jednoho lidského života. Sedmdesát let uběhlo od konce druhé světové války. Bylo to stejných sedmdesát let, které dělily Evropu roku 1941 (tedy přibližně v době, kdy Hitler evropské státy nemilosrdně válcoval) od prusko-francouzské války? Od války, k níž se konstelace mezi evropskými mocnostmi vztahovala celou první polovinu 20. století? Těžko odpovědět. Jisté však je – a právě probíhající velkooslavy to dokazují –, že brázda, kterou vryla druhá světová válka do dějin euroamerické civilizace, je hluboká.
I proto jsme pro květnové číslo zvolili téma, jehož autoři (Jiří Ellinger, Vít Smetana, Antoine Marès, Jan Kuklík) analyzují možnosti a představy o poválečném uspořádání světa prostřednictvím států, které nacistické Německo a jeho spojence porazily na hlavu. Představy, jež byly venkoncem natolik odlišné, že rozdělily svět na několik desítek let, a vypadá to, že ani dnes nejsou všechna rizika oněch poválečných plánů zažehnána… Fenomén roku 1945 je stále živoucí. Snad uvítáte i dva další články – z pera Viléma Prečana a Macieje Ruczaje –, které jsou osobním zamyšlením nad tím, jak se druhá světová válka a její konec podepsal na osudu střední Evropy, konkrétně Československa a Polska.
Nic nepřipomíná více (marnou) snahu rekonstruovat myšlenkové procesy politických osobností jako právě vyjednávání spojenců bojujících proti Německu. Možná by se hodilo přirovnání k šachové partii, avšak symbolika černé a bílé strany by tuto metaforu udělala příliš schematickou.
Pestrý květen vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová