S nepřízní doby se v dějinách (a zvláště ve 20. století) potýkali mnozí spisovatelé. Tak turbulentní osud jako Michaila Bulgakova, u něhož krátké okamžiky slávy střídala dlouhá období zavržení ze strany sovětského režimu, však potkal jen málokoho. Většina jeho prozaických děl směla vyjít teprve několik desetiletí po jeho smrti, divadelní hry byly často ze dne na den staženy z repertoáru nebo rovnou zakázány. Navzdory všem protivenstvím Bulgakov na uměleckou tvorbu nikdy nerezignoval, ani ji nepřizpůsobil dobovým požadavkům. Autentické svědectví o tomto bez nadsázky heroickém zápase přináší soubor dokumentů pod názvem Deníky Mistra a Markétky (přeložila Alena Morávková, Academia, Praha 2013). Tvoří jej dvě knihy deníků, první („Pod jařmem“) psaný samotným Bulgakovem v letech 1921– 1926 a druhý („Román je nutné dokončit“) pokrývající léta 1933–1940 z pera jeho třetí ženy Jeleny – roku 1926, kdy u něj tajná policie provedla prohlídku a deník zabavila, se Bulgakov rozhodl, že sám už raději žádné záznamy psát nebude. Ty doplňuje ještě výbor z korespondence a působivé svědectví manželky o posledních měsících spisovatele stiženého těžkou nemocí a bojujícího o dokončení svého životního díla. Bulgakov zapisoval každodenní drobné situace, vztahy s okolím nebo nesnáze se sháněním obživy, ale pozorně sledoval a komentoval i domácí a zahraniční politiku. Často přitom nezapřel pohled satirika: Vodku pojmenovali Rykovka nebo Půlrykovka. Půlrykovka proto, že je třicetiprocentní a sám Rykov (těžký alkoholik) pije šedesátiprocentní.
-ndv-